JAK JSEM SI VYSLOUŽILA TROJKU Z TĚLOCVIKU.  „Tančím tak rychle, jak dokážu“ lze v tomto případě modifikovat na „píšu tak rychle, jak si dokážu vzpomínat“, protože jsme stále v 70. letech minulého století a já znova myšlenkami v prváku střední školy. Po vyučování jsme měli do 18. hodiny volný režim (ve středu dokonce do 20. hodiny), kdy jsme nemuseli být na intru. V šest večer zamkli vychovatelé vchod, následoval povinný „nástup“ (ve skutečnosti jsme si posedali ve společenské místnosti) a vychovatelé jmenovitě zkontrolovali přítomnost. Kdo nestihl dorazit do 18. hodiny, měl průšvih, musel si zazvonit a zpoždění omluvit a doufat, že bude odpuštěno.

Záleželo na náladě vychovatele, jestli se spokojí s vtipkováním na účet opozdilce, nebo mu dá „zaracha“, což by nás od koní načas odloučilo.

Tenkrát jsme museli respektovat autority a řád, takže se všichni snažili být v domově včas.

Na jízdárnu v Maškově jsme chodily ze školy tři – já, Alena a Cárka. Ostatní mládež byla místní, chebská a neměli problém se u koní zdržet a být doma mezi 18. a 19. hodinou.

My jsme ale museli s odchodem spěchat, takže jsem se naučila být opravdu rychle převlečená a přezutá z pracovních věcí do věcí společensky přijatelnějších.

Pak následovat dobrovolný běžecký trénink, tedy upalovaly jsme na intr, co nám nohy stačily. I tak to bylo naknop, proto druhým opatřením bylo určité rozdělení práce. My přicházely do stáje hned po škole (jen jsme si odnesli po obědě věci na intr), koním jsme daly „polední“ krmení, vyvezly hnůj, začaly čistit koně.

Když přišli ostatní, nemuseli se s tím zdržovat a mohly se koně dřív sedlat, čímž vzrostla pravděpodobnost, že ježdění začne včas, abychom nemusely odmítnout koně, protože už je pět odpoledne, a už ho odjezdit a vrátit se po ježdění včas na intr, není možné. 

Potřebovaly jsme sesednou z koní nejpozději v půl šesté. Většina prací po ježdění  zbyla tedy oplátkou za naši práci před ježděním na místní členy jezdeckého klubu.

Nejšťastnější jsem byla, když jsem po našem odpoledním nakrmení koní a úklidu stáje stihla vyčistit svou oblíbenou Toulku dřív, než přišel její stálý, či možná přesněji obvyklý jezdec, jinak by si ji vyčistil on. Pak jsem se musela spokojit s čištěním jiné z místních klisen, čímž jsem se postupně seznámila s celou malou stájí.

Poznámka – i dnes, jako „turistický jezdec“ = platící za každou vyjížďku, jsem raději, když si půjčeného koně před jízdou sama opucuji. Je to způsob, jak s daným koněm navázat spolupráci a je to respektování, že kůň není pouze dopravní prostředek.

Naše klisny se nechaly, až na dvě výjimky, dobře čistit, problémy byly se Šiškou a Ivanou. Šiška na jedno oko neviděla, měla ho slepé. Na její levé straně bylo tedy nutné chovat se tak, aby neustále věděla, kde její ošetřovatel stojí – aby mne slyšela mluvit, nebo cítila moje ruce na svém těle. Ivana byla velmi lechtivá, takže na doteky kartáče reagovala kopáním, muselo se dávat pozor i při procházení za jejím stáním, protože místo aby se otočila a podívala se, co se za ní děje, často rovnou vykopla dozadu, jednou mě svým kopytem odhodila až na zeď.

Všechny kobyly ve stáji byly hnědky.

Ivana, Lída a Útěcha světlé, Petra byla černá hnědka a ostatní tmavé hnědky.

Každá klisna měla trochu jinou povahu, ale protože jsem mezi nimi trávila celý svůj volný čas, dobře jsem každou poznala.