Pan Škvorecký když vyučoval psaní, tak po přečtení studentských spisků nařídil z 6 stran zkrátit na tři. Toto vyprávění o lásce ke koním by touto zkratkou dostalo čtivý spád. Jinak je to nudná forma.. můj deníčku.. Omlouvám se za kritiku.

Tak s tím rozhodně nesouhlasím, Pepo. Když čtu vyprávění "tehdejší studentky" tak mám pocit, že se to stalo včera.
Vy jste byl žokej, a hlavně chlap, takže jste to viděl úplně jinýma očima.
A zajímavé: čte to i můj kluk, který si práci na jízdárně už dlouho přeje.

A.ja Milene tleskam. Pise to krasne i s ohledem na tu dobu. Nostalgie naseho mladi.

Pokud to není povídka, ale úryvky z knihy, či celá kniha na pokračování, tak to beru. Mé vyprávění o cestě natrvalo do Kanady si vyžádalo 12 pokračování.
Jedna zajímavost: Ve škole ve Velké Chuchli u Prahy nás bylo 24 kluků ( dva ročníky) v roce 1960-2. Nyní je to 20 děvčat a 4 kluci, možná i vice a končí maturitou. Ošetřování koní děvčaty to beru, ale ježdění plnokrevných koní není legrace. Je to nebezpečná práce. Ze všech povolání v republice mělo státní závodiště nejvyšší procentní úrazovost.
V době mého učení pracovala a jezdila dostihy pouze 1 žena. Míla Hermansdorferová.

Je to napsaný dobře, myslím, po řemeslný stránce dobře. Je to přesně uměřený způsob vyprávění ve vztahu k obsahu i k osobě autorky. A působí to mile, je z toho po přečtení dobře.

Je to legrační, ta trojka…
Jsem si u toho vzpomněla na svou první dvojku na vysvědčení, v šesté třídě v druhém pololetí, z pracovní výchovy. Dílny byly v pohodě, ale pěstitelky… Vlivem toho, že jsem makala na našich plantážích, tak mě vážně to rejpání v hlíně nebavilo. Sice jsem věděla, co a kdy, a co to vlastně na tom záhonu roste, ale paní učitelka usoudila, že nemám kladný vztah k práci.
Po víkendovém pletí jsem vážně neměla.
A jo, to o tom kladném vztahu k práci paní učitelka řekla mojí matce, když ta se šla v září zeptat, jestli to opravdu bylo nutné. Nějak nechápala (máma), proč zrovna pěstitelky.

Ahoj lidi, díky za reakce. Původně jsem chtěla napsat jen o několika mých zážitcích na téma "důchodkyně která se sotva udrží v sedle" , ale pak jsem si uvědomila, že bych měla k tomu napsat nějaký úvod. Je asi rozdíl, když si někdo jako zážitek zaplatí na ranči jednu vyjížďku a má "splněno" a to, jak prožívám vyjížďky zejména v poslední době já. Platím za každou vyjížďku nejen penězi, ale i bolestmi kloubů a občas i obavami, jestli se ve cvalu udržím v sedle. Ale protože nebyly koně pro mne samozřejmostí, v podstatě celý život jsem se s nimi hledala a potkávala na různých místech, vážím si všech příležitostí a to jsem nějak chtěla vyprávěním sdělit. Dokázala bych vše, co bylo před koupí vlastního koně napsat do jednoho pokračování, druhý díl by byl o Sonetě a Loretě, a pak už bych mohla psát o ranči. Ale přišlo mi, že by bylo škoda, odbýt to pár odstavci.
Sama jsem pochopila, že vzhledem k tomu, že to píši podrobně a až rozvláčně, s odbočkami netýkajícími se přímo ořů, bude to dlouhý seriál - rozsah "kniha na pokračování". Doufám, že se mi podaří psát své vzpomínky zajímavě, abych vás nenudila.

Milá Mileno, jsem tu nová, ale moc se mi líbí všechno to povídání o koních. Taky je mám moc ráda, i když jsem se k nim tak moc blízko nedostala.
Děkuju za krásný počtení.

Pro Milenu.

https://youtu.be/ZCCQIvbJ6EI