Jak jsem uvedla, začala jsem na jízdárně jen s prací kolem koní, což mi vůbec nevadilo.

Když jezdci trénovali s koňmi na blízkém kolbišti, chodila jsem se na ně dívat, snažila se odkoukat, jak koně ovládají a také pochopit různé jízdárenské povely.

Některé byly pochopitelnější – krok, klus, cval, ale i tam už byly nuance typu lehký klus, pracovní klus, pracovní cval, jezdci dostávali od cvičitele i povely, jak a kterým směrem se mají na jízdárně pohybovat, např. obloukem změnit směr, po diagonále změnit směr, malý kruh, velký kruh nebo od stěny ke stěně, které přesně definují požadovanou dráhu k projetí.

Po čase jsem si vysloužila lekci v sedlání a uždění koně. Dát na koně sedlo s připnutou filcovou podložkou (o nynějších barevných podsedlových dečkách se nám ani nezdálo), dát koni na krk martingal a do huby udidlo, a vše správně zapnout tak, jak to má být – podhrdelník aby koně neškrtil, nánosník taktéž (některým koním se zapínal pod lícnicemi, jiným přes ně), martingal aby byl srovnaný a zapnutý do podbřišníku, no a podbřišníkem také nemáte koně uškrtit, což v praxi znamená, že ho zapnete, co vám vaše skromná dívčí síla dovolí, aby se sedlo neposouvalo, nepřetáčelo.

Kůň je chytré zvíře a při zapínání podbřišníku se trochu „nafoukne“, čímž si tu dostatečnou vůli řemene zajistí. Jezdec je neméně chytrý a tak si před nasednutím venku před stájí podbřišník zkontroluje a v případě potřeby dotáhne.

Jinak by se mu mohlo stát, že jak při nasedávání zatíží třmen na levé straně koně, přetočí se jeho vahou sedlo dolů.

To, že jsem nejprve u koní směla jen pracovat než mě začali učit jezdit, mělo svůj smysl. U koní je hodně práce, a čas nutný k obstarání koní je dost často delší, než čas strávený v sedle. Dnes už jsou stáje, kde se jezdí za peníze, a kydat boxy nemusíte, ale tenkrát si ježdění nikdo z děcek neplatil, odpracovali jsme si to.

A když nováčka necháte pár týdnů jen pracovat, můžete posoudit, jestli to s koňmi myslí vážně a zbytečně do něj „neinvestujete“ lekce v jízdě na koni.