I to jsem se naučila, jak po naplnění korbičky kolečka založit hnojem všechny čtyři rohy mírně přes korbičku a teprve pak to „zajistit“ naplněním prostředku, sešlápnout a zopakovat. Tenkrát mě nenapadlo, kolik koleček ve svém životě vyvezu, a že to nebude jen hnůj od koní…

Z dobře naplněného kolečka hnůj cestou na hnojiště nepadal, takže ukončení kydání zametením příslušné části dvora směrem ke hnojišti už bylo snadné. Také chodbičky ve stáji musely být po této práci dočista vymetené. (poznámka – trochu mi to připomíná starý vtip, kdy absolvent školy přijde na dvůr továrny a dostane za úkol ho zamést. Brání se – ale já jsem inženýr!, na což se dočká reakce – tak já ti to ukážu…)

Nakonec přišla lekce v čištění koní, kdy se ze srsti vykartáčují rýžákem prach a nečistoty, kartáč se poté pravidelně očišťuje otíráním o hřbílko, pak se jemnější partie vykartáčují jemným kartáčem, a nakonec se celý kůň otře hadrem, až se celý leskne.

Houbou se očistí okolí očí a nozdry, hřebenem se pročešou žíně v hřívě a ocasu.

Je potřeba také vybrat háčkem z kopyt našlapaný hnůj a bláto, a zkontrolovat, zda není v rýhách kopyta a střelce nějaký kamínek, který by koně při chůzi tlačil.

Ke každému koni bylo nutno přistupovat klidně ale rozhodně, aby cítil a uznával autoritu člověka, který ho ošetřuje.

Naštěstí se koním drbání kartáčem líbí, zejména v období línání. Koně na pastvinách si srst do jistě míry ošetřují sami, ale protože si na celé tělo nedosáhnou, vzájemně se drbou zuby. Stojí pak nejprve hlavami proti sobě, začínají vzájemné ošetřování srsti obvykle od kohoutku, a v podstatě to, co odrbává jeden kůň, odrbává i druhý. Postupně přejdou na hřbet a záď.