MARNÁ TOUHA PO KOŇSKÉM HŘBETĚ Nežila jsem nikdy jen s koňmi a pro koně.  Možná bych byla šťastná, kdybych skutečně věnovala koním všechen svůj volný čas, ale bohužel to vždy nebylo možné. Nebo možná bohudík? Ale život nemůže být jen o koních… Mám ráda koně. Proč? To se těžko zdůvodní.  Zdědila jsem snad lásku ke koním po svém dědovi? Jmenoval se Jan Korbel, měl koně rád a toužil nějakého mít, ale byl vždy příliš chudý, aby si ho mohl dovolit.

Jeho chalupa, kam jsme často jezdili s bratry na prázdniny, uživila jen menší zvířata – drůbež, králíky, kozu a prase, a jejich chov naopak živil rodinu. Kůň by byl luxus – a poníků tenkrát mnoho nebylo, což je škoda; dovedu si radost dědy, s chovem aspoň jednoho poníka, představit.

Děda se bohužel nedožil doby, kdy jsem si já koupila jezdeckého koně, potěšilo by ho, že jsem si alespoň já sen o koni splnila.

Koně jsem milovala od nejútlejšího dětství. Dokonce už v době, kdy jsem byla úplný prcek, kterého obalamutili při jídle – to maso je z koníčka, a já „koníčka“ snědla, protože jsem měla ráda vše koňské, a byla ještě hloupá na to, že bych jako milovník koní zrovna koninu jíst neměla!

Nejraději jsem si hrála s hračkami – koníky.

V mé paměti zůstal červený plastový koník s kolečky (fungoval i jako odrážedlo), dále žlutý molitanový koník, kvůli kterému jsem si od maminky vyžádala kočárek a pak v něm tohoto koníka vozila místo panenky, a různé malé figurky z umělé hmoty (dvě mám dodnes ve své sbírce koňských figurek).

Mojí první knížkou, kterou jsem přečetla, byla „Jasava“, příběh o chlapci, který vychová osiřelé hříbě.

Zajímal mne každý obrázek s koněm, píseň, ve které se objevilo slovo kůň, kůň bylo jediné, co jsem uměla namalovat, protože jsem to fakt usilovně „trénovala“.

Na koně jsme si hráli – se švihadlem místo opratí - s bratrem jsme si hráli vlastní verzi Dostihů a sázek, kdy jsme malým figurkám koníků namalovali dráhu na čtvrtku, a vymýšleli jim jména, rodokmeny a zapisovali jejich dostihovou kariéru (která ovšem závisela na hodech kostkou). Stádo koníků jsem dokázala vyrobit z drátků nebo staniolu, pak jsem pro ně tvořila postroje, stáje, ohrady.

Hráli jsme si v blízkém lese pochopitelně také na indiány a kovboje, milovali jsme Poklad na Stříbrném jezeře a další indiánky a také westerny.