Eliška byla skoro o deset let starší než já. 

Byla to rozhodná ambiciózní ženská, která neuvažovala o rodině, a já tak nějak vytušil, že se mi u ní nemůže stát nic takového, jako se mi stalo u Lenky. Záhy poté, co jsem se k ní nastěhoval, došlo v našem státě k významným změnám, otevřely se hranice a Eliška usoudila, že se nám bude lépe žít v sousedním Německu.

Sehnat tam práci pro nás oba nebyl pro ni problém, tak tady prodala byt, odstěhovala se za hranice a mě si vzala s sebou jako takového, nu, něco mezi partnerem, maskotem a módním doplňkem. Mně tohle uspořádání kupodivu nevadilo a role něžnou, vášnivou a starostlivou rukou opečovávaného plyšového medvídka mi vyhovovala.

Peněz jsme dokázali vydělat dost, žilo se nám dobře, o dovolených jsme sjezdili půlku světa a já se zas cítil šťastný. Takový egoisticky šťastný, jestli mi rozumíte.

Tak to víte, že se mi občas zastesklo po Lence a malém Jindrovi, a bodnul mě osten viny, že jsem se na ně vykašlal. Ale pocit viny jsem tišil nákupem odpustků, pro své svědomí, Lence jsem posílal víc peněz, než kolik stanovil rozvodový soud a malému dárky, o nichž jsem předpokládal, že mu udělají radost. Za toto svoje úsilí jsem byl odměňován buď mlčením nebo strohými ironickými vzkazy, že si jako nemusím dělat škodu.

***

O mnoho let později.

Jak roky utíkaly, začalo mi docházet, že jsem udělal pěknou blbost. S Eliškou jsem se měl sice dobře, ale cítil jsem prázdnotu ve svém životě a promarněnou šanci. Moje komunikace s Lenkou postupně dostávala poněkud jiný rozměr, jakoby moji exmanželku opustila nenávist z mého odchodu a ona se na vše dokázala dívat pragmatickým pohledem. Anebo také, což jsem se dozvěděl až mnohem později, jakoby se jí podařilo vymanit se z vlivu rodičů a sousedů, kteří mě nenáviděli za to, že jsem pošlapal jejich sny a představy.

Lenka mi začala posílat Jindrovy fotky, to mě pokaždé bodlo u srdce, protože ten kluk vyrůstal do mé podoby. Dokázali jsme se na dálku radit o jeho výchově a plánovat jeho studia. Rozhodl jsem se vstoupit do jámy lvové a navrhl jí, že bych se přijel na Jindru podívat. To však odmítla a nepřistoupila ani na variantu, že by zajeli oni k nám do Německa nebo že bychom se setkali na neutrální půdě.

Až teprve mnohem později, když už bylo Jindrovi patnáct, přistoupila na to, že ho posadí na vlak a já si ho vyzvednu. Tehdy jsem viděl Jindru poprvé po mnoha létech a měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel, zvlášť když jsem poznal, že není nijak názorově naočkovaný proti mé osobě. Prostě to už ve svém věku dokázal brát tak, že to jeho rodičům spolu nevyšlo, žili každý zvlášť a že teď přišel čas, aby se seznámil se svým otcem. Viděli jsme se tímto způsobem několikrát, Jindra později u mě a Elišky dokonce strávil část středoškolských prázdnin. Podařilo se nám vytvořit takový napůl rodičovsko-synovský a napůl kamarádský vztah, a já se mu snažil aspoň do určité míry vynahradit to, oč jsem ho tehdy obral.