Hrabenov je něco úplně jiného.

Nejen že to mám kousek – cca hodinovou procházkou skrz les (využívala jsem pastvinu jako cíl couraček v covidové době), nebo mohu jet příměstskou autobusovou linkou (na letní pastvinu jedna zastávka příměstské linky, do zimoviště na farmě třetí zastávka. Deset až patnáct minut autobusem, který serpentinami vyjede a následně sjede kopec mezi Šumperkem a Hrabenovem, to je super zlepšení proti šestihodinové cestě na Plzeňsko nebo dvouhodinové do Borohrádku.

Areál, který jsem dostala k dispozici, mě nadchnul.

Oplocený ovčím pletivem, tedy bezpečné i bez podsekávání, sousedící s lesem a pastvinami jiného zemědělce, stranou od vesnice. To je výhodné vzhledem k tomu, že mnozí chovatelé mají problémy s „krmiči“, tedy lidmi, kteří dávají cizím koním v ohradách nevhodné krmení, nebo v nevhodném množství a tím ohrožují jejich zdraví i život.

Pro napájení protéká ohradou potok, pro manipulaci nebo úkryt koní před sluncem a mouchami stojí na pastvině „salaš“.

Nádherné výhledy do krajiny, klid a pohoda.

Pro návštěvy u koní jsem původně měla k dispozici obyčejnou lavici, později se na pastvině objevila venkovní houpací lavička. Aby se kovář při strouhání koní nemusel k nim ohýbat, poskládal Pepa z panelů rampu, na kterou po šikmině poníka vyvedu, a tam ho ošetříme. Na tuto pravidelně potřebnou akci pozve Pepa vždy několik svých kamarádů, takže se z ošetření koní stává společenská akce.

Pro mě je bonusem, že já pouze vyvádím postupně na rampu naše poníky,  koně u hlavy držím  a chlapi se střídají v držení nohou kovářovi, jeden má navíc funkci odháněče much a ovádů, aby koníci stáli klidně.