No, úplně jsem roztála, kdepak bych já stará ženská měla na novou pračku.

Jak jsem byla prve schválně odměřená, tak teď jsem se usmála, řekla Sýkorovi, že rozhodně chci, aby mi to opravil a nabídla jsem mu, jestli si nechce na chvilku sednout, že mu uvařím kafe. „Kafe si dám rád, paní Přikrylová, ale budu u toho dělat, co tady máte dalšího?“ Optal se.

„Jauvajs, do háje,“ ulítlo mi, když jsem chtěla zastrčit varnou konvici do zdi a zase se rejpla o prasklou zásuvku, která se zaviklala mezi dlaždičkama.

„Proboha, ženská, nešahejte na to nebo vás to zabije, kouká vám tam živej drát,“ zařval na mě Sýkora, když mě viděl.

Já uskočila leknutím, on se mi omluvil za tu „ženskou“ a vysvětlil mi, co by se mohlo stát, zvlášť když mám mokrý ruce. Pak seběhnul dolů ke svýmu auťáku, má takovej pěknej červenej, moc se v tom nevyznám, myslím, že se to jmenuje Felicie, takovejch už dneska moc nejezdí. Přinesl si další brašnu, v předsíni vypnul pojistky, z brašny vytáhnul úplně stejnou zásuvku, jako byla ta prasklá, vyměnil, zasádroval a zeptal se, jestli si někde může umejt ruce.

„Pojďte do koupelny, pane Sýkora, ale umejte si je nad vanou. Kohoutky nad umyvadlem potřebuju, abyste mi taky opravil, jdou strašně ztuha, když je otevřu, tak pak nejdou pořádně zavřít a tečou.“ No a následovaly úplně stejný řeči jako v kuchyni u pračky, že totiž takový kohoutky už strašně dlouho neviděl, že jestli chci, tak mi místo nich dá pákovou baterii, ale jestli nechci, tak mi je opraví a přijde mě to daleko levnějc.

Zlatej člověk, ten by snad dokázal dát dohromady i parní lokomotivu z předminulýho století.

To kafe jsem mu samozřejmě uvařila, ještě mi udělal pár věcí, a když bylo hotovo, hodiny ukazovaly skoro dvanáct. „Ježíšmarjá, pane Sýkora, já jsem vás strašně zdržela, teď vám manželka doma vynadá, že na vás musela čekat s obědem,“ nevěděla jsem, co říct, tak ze mě vypadlo tohle. Ale taky trochu ze zvědavosti, jak to vlastně má, když je ten hodinovej. Kouknul na mě, já v jeho šedejch očích zahlídla stín potlačovanýho smutku, jako by na sobě nechtěl nechat nic znát.

Domluvili jsme se, že na tu pračku přijde příští sobotu, protože musí sehnat ten starej programotentononc a to těsnění, že mu to pak zaplatím celý najednou a že to bude stát tolik a tolik. No, málo to nebylo, ale celkově mě to vyjde daleko levnějc, než kdybych měla všechno nový a dělaný od drahejch firem.

Asi jsem úplně pitomá, kdybyste mi tejden zpátky řekli, že příští pátek uvařím guláš, upeču bábovku a v sobotu ráno vstanu v pět, abych ze sebe udělala po létech zas jednou ženskou, tak se vám vysměju do obličeje. A to všechno jen kvůli tomu, že ten zpěvnej pták má stejný oči, jako míval můj Pepa, že je věcnej a dokázal se přenýst přes to, když jsem na něj byla zezačátku hnusná. A že má v sobě něco, co na mě působí, no já nevím. Vždyť je to jenom obyčejnej řemeslník a já přece už o chlapa jako takovýho dávno nestojím. Tohle všechno jsem si říkala, když jsem další sobotu ráno netrpělivě vyhlížela z okna Sýkorovu červenou Felicii.

Přijel s hodinovým zpožděním, když už jsem začínala bejt pěkně naštvaná. Na auťáku měl zboku čerstvej šrám, omlouval se, že mu ňákej náfuka se zbrusu novým bourákem nedal přednost a že se proto zpozdil. Když ještě ve dveřích mezi těma všema omluvama prohlásil, jak mi to sluší, tak jsem nevěděla, jestli to mám brát jako osobní kompliment nebo jestli to říká každý zákaznici, která trochu vypadá. Ale pračku mi opravil, bábovku pochválil a dal mi razítko, jakože mám záruku na to, co u mě udělal. Než odešel, tak jsem se ho zeptala, jestli by si se mnou nedal oběd, že mám náhodou od včerejška uvařenej guláš. Poděkoval, odmítnul a já si zas všimla úplně stejnýho stínu potlačovanýho smutku jako před tejdnem. Když vypadnul, koukla jsem se na to jeho razítko a stálo tam: „Josef Sýkora hodinový manžel.“

Ať si je klidně Pepa, jako byl ten můj, ale já opravdu dalšího chlapa už nechci, to vám garantuju.