K holiči jsem, coby děcko, chodil s tátou strašně nerad. Hrozný bylo to čekání, aspoň pět pánů před námi, všichni s novinama v rákosovejch rámech, který tam visely na věšácích, až konečně: "A další prosím". Pak deset minut utrpení, v zrcadle se místo mě pitvořil slušnej hoch, neboli volízanej vdolek. Styděl jsem se vylézt na ulici a první, co jsem rukama udělal, bylo totální rozcuchání mokrýho zbytku. Aspoň nějakej vzdor, i když plat prtnej.

Pak jsem to řešil podle návodu mýho tehdejšího idolu, pana Jiřího Suchého. Ten, když se ho někdy kolem roku 1962 novináři ptali, jestli se chodí stříhat k holiči, odpověděl, že ne, protože holič to vždycky zvoral a on se styděl mu vynadat.

Na další otázku, jestli to teda manželka nikdy nezvorá odpověděl, že manželka  mu to zvorá uplně pokaždý, ale tý může vynadat. 

Taky vzpomínám, jak jsem někdy kolem r. 1971, tedy hustym začátkem normalizace, způsobil rozruch v jídelně v Tesle Karlín, n. p., kde vždycky o výplatách pan Podhola nabízel přišedším strávníkům nový knihy.

Velmi nahlas jsem se ho dotázal, zda má nějakýho Havla (to už byl přísně zakázanej) a on ukázal sestřih vzadu na hlavě s poukazem - tady mám havla.

Skvělej chlapík, vtipný lidi mě odjakživa fascinujou. A tak to šlo s mejma vlasama dál a dál, po mámě mě stříhala manželka (tý už jsem si vynadat troufl, ale celkem to šlo, pak další berušky ...).

Dneska to není jen tak. Se starou se žít nedá (to už říkal Kléma a docela ho chápu. Jeho stará byla skutečně odpudivá ropucha). A tak už nemáme holiče, máme salóny. Nečeká se tam s novinama v rákosovejch rámech, nestojí to 5,- Kčs za deset minut, ale začíná to od 200,- Kč.