Kamarád Jirka Levý bydlel v domku kousek od jezu, kde v létě bylo príma koupání, a v zimě mohl pozorovat pana Knapa, který koupání vynechal, jen když táhly ledy. Také měl Jirka Levý pěknou ségru; ale protože jí už bylo sedmnáct a mě teprve čtrnáct, tak mé city neopětovala. Nedaleko byla menší továrna na nábytek, která ještě před pěti lety patřila Jirkovo tátovi. Nyní ale patří nám všem. Pan Levý byl kvůli tomu nabručený, ale šéfoval v továrně dál.

Můj táta byl také kapitalista, ale malý. Měl dámské krejčovství a čtyři učednice. Také se mračil a říkal:  „Dílnu mě vzali, ale dluh za látky jsem splácel ještě řadu let“. 

Já bydlel na Jánském náměstí v třípatrovém domě. První patro obýval strýc Karel s tetou Slávkou, se třemi mými bratranci a jednou sestřenicí. Druhé patro okupovala naše rodina ve stejném počtu jako příbuzní pod námi. Jen poměr byl vyrovnanější. Dva kluci, dvě holky. Ve třetím patře bydlel strýc Franta s tetou Rózou. Měli čtyři kluky, ale nyní už jen dva. Bohouš a Martin se při blbnutí na ledových krách utopili. Bohouš byl syn amerického vojáka, ale strejda František se s tetou Rózou stejně oženil. Teta Róza byla Němka, ale česky mluvila perfektně, měl jsem jí nejraději.

Čtvrté patro byl již půdní prostor, které jsem okupoval jen já se svými holuby. 

V okolí našeho domu nikdo nebydlel. Celé staré město bylo prázdné. Všichni obyvatelé se museli odstěhovat do Německa, protože nadržovali Hitlerovi a byli Němci. Ráno při cestě do školy nás bylo  jen osm, protože dva bratranci  ještě chodili do školky.  Celé rodinné stěhování ze šumavského městečka do Chebu se konalo  jen za účelem zlepšení finanční situace. Řemeslníci měli dvojnásobné platy.

Soudruh president Zápotocký zahrnul do pětiletého plánu budování socialismu také obnovu starého chebského města.

Můj kamarád Jirka Levý a já jsme finančně nestrádali. Přivydělávali jsme si sběrem kovů. Za železo bylo jen osm haléřů, to byl jediný kov, který nás nezajímal, zato měď, zinek, cín, olovo, to byl náš zlatý důl.  Toho bylo po domech neskutečné množství a cena v průměru dvě koruny za kilo. Cín byl za deset.

Z  trosek malého kostela, jenž byl zničen bombardováním Chebu tři týdny před koncem války,  jsme odvezli do sběrny všechny cínové píšťaly z varhan. Byl toho snad metrák. Také mnoho měděných kotlů, v nichž se vyvařovalo prádlo, a nespočetně zinkových okapů a rour.   

Pivo v hospodách proudilo k pípě v olověných trubkách. Nikoho nám v tom nebránil a ve sběrně neměli připomínky. 

 Ve starém městě byl opuštěný zachovalý kostel, ve kterém se bohoslužby nekonaly. Tam jsme občas s Jirkou Levým blbli. Já šlapal měchy a on hrál na varhany až okna drnčela. Když se okolní domy začaly opravovat, tak řemeslníci o polední přestávce v klidu usedali do lavic kostela a konzumovali svačinu.  Můj táta byl amatérský herec a pyšnil se tím, že si párkrát zahrál i v profesionálním divadle. 

Vyprávěl, že když chlapy usedli do lavic, tak vystoupal na kazatelnu a udělal jim kázání, na které prý do smrti nezapomenou. 

Holubům z kostela se říkalo kurťáci, asi proto, že bydleli o patro výš než byl kůr, ze kterého se při mši zpívalo. Při průzkumu našeho úlovku z kostela jsme se shodli, že jeden z mých úlovků je mládě poštovního holuba. Holoubek byl velice drobný a já jej krmil asi dva týdny z úst do zobáčku. 

Jméno Pepík dostala kavka od mé matky. Zdali to byl skutečně sameček, jsem nedokázal poznat. Když občas potřebovala v kuchyni cosi podržet a volala „Pepíno!“,  ten černý uličník mě vždy předběhl a posadil se mámě k noze a spustil, " m..ťa, m..ťa, m..ťa - a opakoval to tak dlouho, dokud něco dobrého nedostal. 

Pepík kavka se učil létat pomalu. Rád sedět na mém rameni a já se s ním pyšně procházel, protože jsem byl lidmi obdivován. Občas jsme chodili k fotbalovému hřišti na velkou louku, jednu stranu tam lemovala řeka Ohře, na druhé, v mírné stráni, byla velká budova, kde se učili placmalti. Bylo to zednické učiliště. 

Na té louce jsem vyhazoval Pepka do vzduchu a radoval se, jaké dělá pokroky. Po nějakém čase dokázal již vzlétnout vysoko a po několika velkých kruzích přistával u mne. Při jednom letu, asi unaven přistál v zarostlém parku školy. Marně jsem hledal, marně volal.

Na schodech ke škole seděl velký počet chlapců a mým počínáním se velice bavili. 

Veselí přilákalo učitele.

Vysvětlil jsem problém a řekl, že kavku někdo našel a schoval, jinak by se na mé volání ozvala. Učitel s mou prosbou, zdali si mohu prohlédnout ubikace učňů, souhlasil.

Otevíral dveře a já v každé místnosti spustil...m..ťa, m..ťa, m..ťa. Za námi se táhl dav chlapců a doslova řvali smích, až je učitel musel okřikovat. V každé místnosti jsem opakoval onen pokřik. Styděl jsem se, byl jsem rudý až za ušima,  ale mé obavy že Pepu nenajdu, mi dodávaly kuráž. Snad již pět, šest  místností, ale stále nic, žádná odpověď...