O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Přihlášení
Anketa
JAK MĚL DĚDA PSA - 1. |
Pondělí, 14 březen 2022 | ||||
Strana 1 z 2 "Pes do domu, čakan do ruky", prohlásil dědeček František v hospodě u Lorenců. O pár dní později si děda přečetl knihu „Tři muži ve člunu" a pořídil si foxteriéra. Montmorency mu jako jméno psa na Slovácku připadalo poněkud nevhodné a tak malého, milého, strakatého, hrubosrstého psíka pojmenoval Aran. Ten pes tu knihu asi četl taky a měl vnitřní potřebu literární vzor ve všech směrech překonat. Pro výměnu svých mléčných zubů za nové použil dědečkovu vycházkovou hůl. Hůl, která s dědou přežila dvě světové války, porazil Aran během tří minut.
Nebyl to pes. Byla to
neřízená střela, sud střelného prachu a pytel blech v jednom. Během několika
dní vyhnal z našeho dvora a zahrady myši, potkany, veverky, tchoře, sousedovy
dvojčata a tetu Filoménu, co nám kradla okurky z pařeniště. Kočky, které se
trapně spletly při představě, že na sloupku plotu jsou v bezpečí, likvidoval
Aran jediným skokem a bočním chvatem, za jaký by se nemusel stydět prvoligový
zápasník.
Místní hajný, strýc Antonín (protože u nás jsme všichni nějak příbuzní a když ne, tak na tom pracujeme) nabízel při návštěvách dědečkovi za Arana stále vyšší částky. Nebylo však náhodné, že pan Čapek napsal pohádku o Dášence podle plemene foxteriér. Není jiný pes na světě, který má smysl pro lumpárny, jako foxteriér. Jsou to psi se smyslem pro humor a nic jim nevadí, že je to často humor veskrze černý.
Dědečkovi Aran se svými nápady přilnul k srdci tak, že bez smlouvání platil pošťákovi za roztrhané kalhoty, tetě Fanynce za sežrané papuče a sestřenici Olince za nový penál. Myslím si ovšem, že Olinka si ten penál okousala sama, aby si mohla koupit nový dvoupatrový s obrázky. Omlouvá ji však to, že Aran jí způsobil veliké vnitřní dilema.
Olinka se ve škole přihlásila do kroužku
mladých přírodovědců a ochránců přírody. Bylo to v době, kdy jsme v nějakém kroužku museli být všichni. Kdo se nepřihlásil dobrovolně, byl do nějakého zapsán školníkem Hrbáčkem. Bylo rozhodně lepší krmit rybičky, než si hrát někde na řepném poli s motykou na Mičurina. Naštěstí paní učitelka vedla děti k lásce ke zvířatům celkem nenásilně. K tomu půjčovala dětem svého kocoura Kokeše vždy na několik dní domů. Měly ho ukázat rodičům a vysvětlit jim, na co má kocour vousy.
Na vesnici, kde měl každý tři kočky, kocoura, kozu, prase, králíky, slepice, kohouta, kačeny a husy, to byl velmi zajímavý výchovný krok. Paní učitelce, která po škole dostala z Prahy umístěnku do naší vesnice v akci „město pomáhá venkovu", se však kocour jako pomůcka jevil z hlediska Komenského principu „škola hrou" jako nenahraditelný.
Děda vytáhnul ze šopy rýč a šel se všemi poctami ukončit Kokešovu pozemskou pouť pod náš ořech. Olinka se rázem ocitla v obtížné situaci. Z našeho milovaného Aránka se vyklubal bezohledný vrah, který zavraždil celou vesnicí milovaného školního kocoura Kokeše.
Navíc ji celá rodina začala přesvědčovat, že vysvědčení se blíží a proto musí
ve škole tvrdit, že Kokeš nám utekl sám. Strýc Olin se dokonce nabízel, že při
úpravě školního hřiště jako náhradu odpracuje 50 brigádnických hodin. Vzhledem
k tomu, že strýc Olin byl příslušníkem sboru národní bezpečnosti a fyzické
práce se štítil, byla situace opravdu vážná.
Olinka to nesla těžce. Celé roky jí doma vykládali, že se lže jen ve škole. Děda ji hodiny přesvědčoval, že v knize „Ruští vynálezci a objevitelé" uvedený Ivan Sergejevič Telefonov nikdy telefon neobjevil. Že to byl jakýsi Bell ze země, kterou soudružka učitelka nazývala prohnilým západem.
K jejímu rozpolcení přispělo i zjištění, že kocour plemene „modrý ruský" se nechová v Rusku, ale téměř výhradně v Anglii. A teď má lhát ve škole i ona? Pro Olinku to byly těžké chvíle. Ten penál si zasloužila.
|
< Předch. | Další > |
---|