Den D 1

Předpoklad: Příjezd do Innsbrucku, přesun místním busem do údolí městečka Ranalt, výstup kam až čas a síly dovolí.

Skutečnost: 

Innsbruck v šest hodin ráno je poněkud bezútěšný. Místní busy jezdí do okolních hor každou hodinu, jeden nám právě ujel, takže v klidu snídáme na nádraží a posléze odjíždíme na místo Startu v nadmořské výšce 1600 m n.m. Počasí je celkem příznivé, občas vysvitne sluníčko, vane mírný větřík.

Převlékáme se do pochodové výstroje a vyrážíme do kopce.

Naštěstí je zde ještě poměrně dost stromů, člověk daleko a hlavně vysoko nedohlédne a tudíž není demoralizován. První zastávku činíme u roztomilé horské chaty, ve které bydlí zřejmě činorodý řezbář; ze všeho, kam oko dohlédne jsou vyřezány postavičky - opěradla židlí, plaňky v plotě...  

Vtipkujeme na téma, jaké kdo má cestovní pojištění, kdo je pojištěn na zásah horské služby a kdo jen do 2000 m n.m.  

Remcálek si způsobuje první spáleniny, zatímco spal, vyšlo sluníčko.

Kamaráda Alpinistu naše siesta už nebaví, je to takový neposeda a vyžene nás na další cestu. U Sulzenauhütte (2191 m n.m.) toho máme celkem dost a začínáme se rozhlížet po místu na spaní.

Nedaleko je pleso s romantickým názvem Blau See, ale bohužel je těsně pod ledovcem, to by na nás táhlo, tak pokračujeme dále k jinému plesu - Grünau See. Je úplně dočista modré a nečekaně teplé. Stavíme stany, vaříme večeři a zima nás žene do spacáku. 

Den D 2

Předpoklad: Opět cituji z emailu kamaráda Alpinisty: „...pujdeme po hrebeni vyletnima cestama.... Cestovat budeme v oblasti, kde bude hodne vody, kamenu, stromy a louky a udolicka s rickami...".

Skutečnost: 

Ráno pokračujeme ve výstupu. Remcálek přesně neví, co si kamarád Alpinista představuje pod pojmem „hřebenovka" a „výletní cesta", ale evidentně se jejich představy rozcházejí. Cesta vede kolmo vzhůru, k výstupu je nezbytné používat i ruce.

Pod vrcholem potkáváme členy Klubu alpských turistů, kteří spravují vyviklané skoby a volají „nechytejte se toho lana, ještě to nedrží, lepidlo zatvrdne až za 2 hodiny". Překonáváme hřeben ve výšce 2629 m n.m. a padáme kolmo dolů na druhou stranu kopce. Sestup je skoro tak rychlý jako výstup, akorát se při něm tolik nefuní.

O 400 m níže obědváme u horské chaty, Remcálek ostentativně kulhá, kamarád Antonio vytahuje druhou mapu. Ukazuje se, že tato mapa se od Alpinistovy poněkud liší. Výletní cesty z Alpinistovy mapy jsou zde značeny jako cesty vyšší obtížnosti a objevují se zde i podivné značky „zajištěná cesta", což je slušný název pro lana a skoby. Tato mapa bude nadále nazývána Pesimistickou (příhodnější by však byl název Realistická), Alpinistova mapa pak Optimistickou. Remcálek obědvá škvarečky s knackebrotem, což se později odpoledne ukazuje jako dietní chyba. Následující čtyři dny je mu značně šoufl.    

Vydáváme se opět do kopce a skutečně záhy se s lany potkáváme. Remcálek se jako Pollyanna snaží najít na tom něco pěkného -  a skutečně nachází: je skvělé, že tudy lezeme nahoru a ne dolů. Začíná pršet, a proto na nejbližší vhodné plošince rozbíjíme tábor.