Pak přijeli  Mašukulumbové. Ze zbytků mého plotu začali stavět kolovou hradbu kolem studny,  kterou prozíravě zabrala Mzuri. To byl okamžik prvního konfliktu. Biháriovci zjistili, že nebudou mít topení na oheň a pohádali se s Mašukulumby. Ovšem v  okamžiku, kdy náčelník Uhuhu namířil svůj modrožlutě pomalovaný oštěp na pupek  nejtlustšího Biháriovce, byl najednou klid. Jen vyděšené somálské dítě chrchlajíc chrlilo chrchle do studny.

 Dánové byli veselá parta. Přijelo jich 6. Pět z nich byli Eskymáci z Grónska.  Přivezli čtyři demižony vodky, ale stačily jim jen na 3 dny. Pilo se strašlivě a byla veselost. Horší bylo, že uhnali mrazák. Snažil jsem se vysvětlit, že iglú bude lépe začít stavět v zimě. Nabízeli mi své těstovité ženy, eroticky vonící  žluklým tulením sádlem, ale odolal jsem. Rumunská rodina Manescu Deprescu  působila velmi kultivovaně a tak jsem jim nabídl sdílet s námi ložnici.

Omnisexuální orientace v mém volnomyšlenkářském pojetí života není nic proti ničemu. I  má žena byla zpočátku velmi spokojena s pozorností mou, Manesca a  jeho čtyř synů. Když však po třetí takové noci nebyla schopna dojít do práce, začalo se jí to zajídat. Pravila tehdy, že už tý multikultury má plný pysky.

 "Velká vize vyžaduje velké oběti.", odvětil jsem.

 Po slunném podzimu plném zážitků začaly být chladné dny. Kromě Eskymáků a horských Tádžiků byla už všem zima. První začali vytrhávat dřevěné obklady v  podkroví Somálci. Náčelník Uhuhu přišel s pěti bojovníky a pak jsem teprve pochopil, co bylo v dlouhých taškách, se kterými přijeli. Oštěpy byly jen etnický kolorit. V taškách byly ruské kalašnikovy a české škorpiony ozdobené peřím stepního ptactva. Ale to bylo zbytečné. Já, nechutný bohatec tváří v tvář těmto božím lidem, jsem pravil: "Vezměte, co potřebujete. Co je mé, je i vaše." S uspokojením jsem sledoval, jak části mého domu dávají u ohňů v zahradě teplo všem potřebným. Za zvuků bubnů, kytar, ukulele a mnohohlasého zpěvu jsme  spokojeně usínali.

 Během týdne se zformovalo společenství muslimů z Tatarstánu, Turecka a balkánských zemí. Vedl je rodilý Brňák a arabista Vojimír Nejezprase. Sympatický a bodrý Moravák s kulatou tváří a malým nosíkem vypadal v turbanu trochu jako sele. K islámu však konvertoval již v roce 1992 na žádost skupiny egyptských  imámů, kteří objevili na internetu jeho jméno. Byla to zajímavá historie.

Jeden z arabských duchovních se pozastavil nad kdesi uvedeným německým překladem Vojimírova příjmení, který zněl - Ein Mann, welche sagt - essen sie bitte keine Schweinen. Arabský překlad byl ovšem tak epicky květnatý, že němčina jest proti tomu těsnopis:

"Mléko velbloudic shlížejících okem bedlivým a láskyplným na svá hříbátka, datle, dary to palem s korunami jako lotosové květy, masíčko křehké ptactva nilského, jakož i kořínky, plody či květy něžně orosené jako venušiny pahorky našich žen, všeho s Alláhovým požehnáním do sytosti užívej ku nasycení i radosti duše. Akorát nežer prasata!"

 Ani tento civilizovaný muž však nezabránil tomu, aby obě WC v mém domě nebyla demontáží záchodových mís přeměněna na turecké záchody. Jedna mísa skončila jako trůn náčelníka Mašukulumbů, druhou pak užívala skupina Rusínů pro úschovu potravin. Když Mohamedáni začali rozebírat za domem kamenný taras pro stavbu minaretu, začal jsem se obávat půdního sesuvu. Bylo by ovšem politicky nekorektní jim to rozmlouvat. Prozatím imám Nejezprase vždy ve 4 hodiny v noci vylezl na montážní lávku u komína a šumavskými lesy se ozývalo melodické volání: "Alláh akbar. Alláh akbar."

 Instalaci zvonice na druhý komín si brzy po svém příchodu vymohl katolický radikál Francesko Normankonigsmuttertanteatentater. Byl to emeritní ředitel vatikánského odboru ideologického terorismu, jehož oficiální název zní Kongregace pro nauku víry. Dříve měl srozumitelnější pojmenování Svatá  inkvizice. Aktivní důchodce Francesko byl nyní čestným předsedou chvalně známé organizace Opus Dei. Ač jinak rozený demokrat, jako každý katolík, neměl Vojimíra rád. Když imám svolával věřící ze svého komína, snažil se ho zasáhnout šipkami s rostlinným jedem pomocí foukačky vyrobené z dutého stonku bolševníku. Tuto zbraň získal výměnou za palečnici od šamana Mašukulumbů. Palečnice byla historická památka z pozůstalosti svatého Jana Sarkandera, ze zařízení jeho mučírny v Olomouci, kde Jan nenásilně rekatolizoval zbloudilé ovečky pobělohorské. Netrvalo však dlouho a oba rivaly smířil čile se rozvinuvší výměnný obchod. Oba pak svorně směňovali Fraceskovo vatikánské mešní víno za Vojimírovu moravskou slivovici a naopak.