O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Přihlášení
Anketa
VŠECHNO ZALITÝ SLUNCEM? |
Úterý, 17 srpen 2021 | ||||||||||
Strana 2 z 2
Teď o tom, co se děje. Jako kdyby nestačilo, že je všude přítomné covidové strašidlo. Mj. už jsem si zvykla, že jsou na světě lidi, kteří se snad nechají (pokud se toho ve zdraví dožijou) až tak za deset let, až budou vakciny dlouhými léty ověřené, oočkovat. Nechápu je. (Vždyť se vakciny píchají už miminům. I když stále je plno maminek, které do svého bejbi prostě bodat nenechají.) A tak se po světě zase šíří i nemoci, které už byly téměř vyzmzíkované.
Osobně to nesu dost truchlivě, protože jsem byla jedna z posledních, která téměř podlehla virové infekci, zvaná dětská obrna.
Na jednu stranu bylo fajn, že jsem byla opravdu malá holčička, plná radosti ze života, které ani ochrnutí na půl těla nevzalo humor. Neměla jsem – na rozdíl od mých rodičů – důvod se pro něco trápit. No, nebylo to v nemocnici jednoduché, tři měsíce jsem prožila na infekci na Bulovce, ale děti se dovedou bavit kdekoliv a čímkoliv. Moje maminka drahá tehdy podepsala souhlas s tím, že mi mohou do mého malého hubeného těla píchat velké tlusté injekce krystalického penicilinu. Byla jsem jedna z prvních, která tyhle fakt koňské injekce dostávala. Jo, to bylo fuj. Ale zabral.
tomu jsem naštěstí utekla, ale bylo jich tam plno...
Dalším postupem byly horké zábaly; to už bylo moc fuj, vařící vlněné pleny se vyždímaly téměř do sucha a pak jsem do nich byla zabalena. Propařena. Následovala sestra s kyblíkem tekutého horkého parafinu, a tím byly nožičky a záda natřená. No, byla jsem jediná na pokoji, které to dělali. Jo, to ta moje maminka. Jednoduše podepsala, že absolutně souhlasí se vším, o čem si moudré hlavy lékařské mohou pomyslet, že by to pomohlo... Zázrak se nakonec stal, já z nemocnice odešla po svých, a byla jsem gumovější než cirkusoví akrobaté. Sice kostřička, že by absolventi koncentráku vedle mne vypadali jak obézní, ale - šla jsem! Následujících půl roku byla legrace... Maminka mi tehdy dávala (naštěstí byla zrovna zima) troje punčocháče, několikero tlustých triček, navlíkala mne jak pumpu na zimu, ale stejně to nezastřelo, že jsem průsvitná. Měla jsem 130 cm a patnáct kilo. Tak, tohle bylo zcela sobecky o mně.
Takže se nedivte, že jsem nešťastná z těch, kteří tu současnou virózu dobrovolně šíří. Kdyby to měli jen oni, a konec. To by mi vůbec, ale ani trochu nevadilo.
d@niela
|
< Předch. | Další > |
---|