Ti, kteří sledují mé životopisné článečky delší dobu, vědí, že jsem vždy byl poněkud větší postavy. Přesto jsem ale nikdy nebyl nějaký rváč a fyzickým střetnutím jsem se vždy vyhýbal. Byl jsem vždy takový umírněný a mírový. Jen na pár výjimek. Přiznávám ale sebekriticky, že jsem ve dvanácti letech ve dveřích pošty naproti Hotelu Pivovar v Kojetíně ztloukl mladýho Kozárka, staršího bratra toho pozdějšího cyklistického reprezentanta v Závodu míru, až měl krev rozmazanou po ksichtu a po košili.

Zavinil si to sám: mě bylo 12 a mu 13, byl starší než já a já jsem zrovna tehdy začal nosit brýle. A on si myslel, že když je starší, že mu to projde a nadával mi "cvigroňů", jako že je to strašná hanba nosit brýle! Děti jsou kruté, jak jistě víte. Tak jsem sundal ty brýle a dal mu přes držku. Neměl si začínat.

To jsem byl tehdy ještě malej, až okolo patnáctého roku jsem vyrostl do svých dvou metrů, a byť jsem byl tehdy ještě poměrně hubený, zájem se se mnou prát se ztratil, i když to v té době a v té generaci byla oblíbená kratochvíle. Chodili jsme na "čaje" do Technoplastu do Chropyně, a ani tam se žádné rvaní nekonalo. Měl jsem svých 198 cm a 115 kilo, svaly na rukou jako Herkules (Rambo tehdy ještě neexistoval) a bylo mi devatenáct, v tom věku má mládež ve zvyku se tvářit sveřepě, taky jsem vypadal sveřepě - dokonce tak moc, že pouhý můj zjev zastavoval rvačky - o čemž může svědčit můj švagr Pavel (tehdy nebyl švagr, tím se stal až časem), kterého na zábavách pořád chtěl někdo mlátit, on měl a má takový zahnutý nos jako orel, tak snad proto.

To pak vždy přiběhla moje sestra, "Rosťo, poď ven, Pavla tam chcou zbít!" a tak jsem vyšel ven a beze slova se postavil za rádoby útočníka. Pavel se podíval vzhůru a bitkař se otočil taky, kam se to Pavel dívá, a s hrůzou zmerčil mne (to už bylo po tom, co jsem zkoušel obličejem přerazit tu trnku na uhříčské kopci): "A co ty chceš?" "Abys ho nechal a už si ho nevšiml!" "No, šak ja, šak se nic neděje, ne???" A bylo to. Tímhle způsobem jsem se zúčastnil mnoha rvaček.

Pak jsem ještě pár kilo přibral a po čase mne poslali na vojnu do mírových vojsk Varšavské smlouvy, kde jsem byl taky velice mírotvorný. Opět výjimkou byl případ na dělooddíle v Prachaticích, kde jsem byl jako nový bažant na PTRS (Protitankové řízené střely - taková blbost, co jsem pár měsíců musel nosit na zádech), a tam jsem zcela výjimečně zmlátil čtyři vojáky druhého ročníku základní služby (všechny najednou prosím), a nacpal jsem je každého do jedné té plechové skříňky, co stály na chodbách (ve skutečnosti jsem tam nacpal jen tři, ten čtvrtý tam už vlezl v podstatě dobrovolně, když viděl, že se na něj ženu).

Jako zdůvodnění dodávám, že mne chtěli šikanovat, to oni mne chtěli nacpat do jedné té skříňky a že prý mám uvnitř štěkat. Mně taková žádost velmi rozčílila a tak to dopadlo. Moje reputace mne pak předcházela a žádné další incidenty se nekonaly. Ti čtyři si nikdy nestěžovali a velitel podporučík Krejčiřík se to podle mne ani nikdy oficiálně nedozvěděl, ale mně hned potom přeložili k dělostřelcům ke Křupalovi. To byl zase opilec a ten si mne každý den posílal do města pro tuzemský rum za 33.50, protože věděl, že já nepiju a tak mu to nevypiju.