Uznávám, že i přes své mladistvé nadšení a celkovou přerostlost, bych asi nebyl tak zručný ve cpaní čtyř šílených Šarišanů do těch skříněk, nebýt toho, že pár týdnů předtím jsem nedobrovolně (já jsem se nikdy nehlásil na nic dobrovolně) absolvoval na Grabštejně (oficiálně psovodi, ale dělalo se tam všechno možné) tříměsíční výcvik v čemsi, co se tehdy nazývalo QS-1. Nebylo to judo, nebylo to karate nebo kung-fu, ale nápadně se to podobalo tomu ruskému sambo (což jsme tehdy jistěže nevěděli).

Dnes si myslím, že to byla česká verze sambo, když SSSR něco takového nařídil české armádě, tak si z nás udělali pokusné králíky. Příručka se jmenovala QS-1 a mám ji dodnes tady v USA, protože jsem ji jim tehdy ukradl. Když se měla na konci výcviku vracet, vytrhl jsem jí z desek a místo toho tam nacpal Zakl-1-1, který byl podobně velký a vrátil Zakl-1-1 s deskami od QS-1. V příručce jsou různé hrůzostrašné formulace psány "vojenským stylem" té doby jako: "Při použití tohoto chvatu nelze předpokládat, že by nepřítel zásah přežil." Buhehe!

Dneska už si nejsem jist těmi jmény, ale myslím, že našimi instruktory byli bratři Jaklové a jakýsi Špička, tehdy velmi mladí lampasáci, kteří napsali i tu příručku. Výcvik byl v mém případě stejně na nic, protože se mezitím přišlo na to, že jsem politicky nespolehlivý a byl jsem v podstatě za trest přeložen napřed do muničáku v Babicích u Prahy a později do Prachatic, víceméně k těm, se kterými se moc nepočítalo; údajně bojovému útvaru hned za Boubínem.

A pak jsem přišel z vojny a za nějakou dobu potom se vdávala moje sestřenice Hanička - příbuzní z matčiny strany. Svatba se konala v Bezměrově, to je malá vesnice kousek od Kroměříže, v kulturním domě. Z matčiny strany jsem měl pouze 4 bratrance a sestřenice, takže nás zvali na každou svatbu - z Hedvíčkovy strany jsem měl 36 bratranců a sestřenic, tam už to bylo početnější. Ale tohle bylo z matčiny strany a tak nás tam nebylo tak moc a já jsem byl na závěr svatby určen jako známý abstinent a hlavně majitel fungl nového embéčka žluté barvy k tomu, abych pozdě večer rozvážel podnapilé hosty ze svatby domů - většinou to bylo jen do Kroměříže, tak to nebylo daleko. A tam se přihodil ten další incident, kdy jsem pouze bránil své rodiče (byl jsem vychován k respektu k rodičům, starším a ženám, žádný jiný respekt nebyl zmíněn), jmenovitě svého otce.

Mezi hosty z ženichovy strany - tedy ne mí pokrevní příbuzní - byli dva mladí kluci, dvojčata, asi 19 let, náramně vysocí, téměř mé velikosti, takzvaně "před vojnou", kteří se na té svatbě nezřízeně opili – prostě byli ožralí jak ty pumy. Odolnost proti alkoholu veškerá žádná. Dostalo se mi žádosti od otce nevěsty, ať jednoho z nich zavezu domů.