O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Přihlášení
Anketa
COŽ TAKHLE DÁT SI HOVĚZÍ? |
![]() |
![]() |
![]() |
Neděle, 27 červen 2021 | ||||||
Strana 2 z 2
K naší každodenní práci na internátě patřilo připravovat děti na společenskou interakci. K tomu samozřejmě patřilo i stolování, společné vaření, či návštěva restaurace. Musím říci, že všechny to zvládaly bravurně, dokonce i ty, které se potýkaly s motorickými obtížemi.
Při společném stolování seděl vždy jeden vychovatel mezi dvěma dětmi a tak dohlížel na správné držení těla, příboru, popřípadě pomohl nakrájet maso, či pouze udržoval společenskou konverzaci. Jak už to u dětí bývá, některé má rádo to, některé ono, ale sníst musely vždycky všechno, chtě nechtě.
Jedno z děvčátek milovalo salát Caprese, což nebylo žádným překvapením, když mělo italské kořeny, ale k smrti nenávidělo kousat maso. Což o to, jemné kuřecí nebo krůtí masíčko se pokousalo snadno, ale hovězí nebo vepřové vyžadovalo již jistou námahu žvýkacího svalu, a na to bylo to děvčátko moc lenivé. My jsme si byli samozřejmě jejího lenivého rozmaru vědomi, a tak jsme jí vždy za vynaloženou námahu slíbili oblíbený salát s mozzarellou, rajčaty a bazalkou, abychom její žvýkací svaly nějak odškodnili.
Tehdejší oběd nebyl jiný. Podávalo se libové hovězí maso s omáčkou a bramborami. Protože jsem měla ono dítko na starosti, nachystala jsem se na plánované martýrium předem a položila jsem před ni salát, jakožto slíbenou odměnu za pokousané maso. Děvčátko se na mě usmálo a s chutí si vložilo kus hovězího do úst, náležitě ho poválelo z jedné strany na druhou, a aby se neřeklo, párkrát do něj kouslo.
S radostí mi vlastní, jak jsem tuto situaci bezbolestně zvládla, věnovala jsem se druhému dítěti, které bojovalo s tupým nožem a hrozilo mu přeseknutí tepny vidličkou. Po očku jsem sledovala děvčátko, jak s chutí žužlá hovězí maso a dále jsem rozmělňovacímu procesu nevěnovala pozornost. Po nějaké chvíli moje svěřenkyně do mě pyšně dloubla a ukázala na prázdný talíř. Aby se neřeklo, naházela do sebe ještě pár brambor a významně čekala na zaslouženou odměnu.
Spokojená se svým pedagogickým přístupem jsem jí zaslouženou odměnu samozřejmě bez okolků dala a lenivá žvýkalkyně se do salátu s radostí pustila.
Zdálo se mi, že obě dítka mi svěřená jsou dobře obstarána, souboj s příborem zažehnán, a tak mi nebránilo nic v tom, abych se i já věnovala svému obědu.
Už při prvním soustu masa se mi něco nepozdávalo, při druhém jsem pojala jakési podezření a při třetím mi bylo všechno úplně jasné. Milá lenivá žvýkalka maso náležitě ožužlala, v mé nepozornosti ho vytáhla z úst a naskládala mi ho na talíř tak, abych si ničeho nevšimla. Tady by se hodilo rčení „Vlk se nažral a maso zůstalo celé.“
A pak že jsou mentálně postižené děti hloupé!
|
< Předch. | Další > |
---|