"Snesu ti modré z nebe," řekl můj velký obdivovatel. A snesl. Vyzobávala jsem bonbony z modré krabice a myslela jsem si svoje. "Dovedu tě do sedmého nebe," sliboval můj obdivovatel. "Až nad mraky." A dovedl. Rozhlížela jsem se z Petřínské rozhledny a vítr mi cuchal vlasy. Můj ctitel se dožadoval odměny a já si stále myslela to svoje a nevěřila mu. "Koupím ti, na co si vzpomeneš," šeptal mi do telefonu a já si vzpomněla na celý svět...

"Nechci žádné dárky, nechci nic, jen tvoji duši," šeptala jsem mu já, když jsem do police stavěla krásný globus.

"Vezmu tě, kam jen budeš chtít," sliboval výměnou za úsměv můj velký obdivovatel.

A vzal.

Pomalu jsem rozháněla mračna svých pochybností, stejně jako se rozplývala oblačnost nad vysílačem na Pradědu.

"Vytisknu ti knihu," prohlásil při čtení mých povídek a vyskočil a posadil se za počítač.

Na novou stránku wordovského dokumentu napsal velkým písmem KNIHA MÉ VELKÉ LÁSKY a vytiskl ji.

Vzala jsem KNIHU MÉ VELKÉ LÁSKY na sněhobílé A4 a položila si ji pod polštář.

Vzala jsem svého velkého obdivovatele a položila ho do postele, na polštář s KNIHOU MÉ VELKÉ LÁSKY a už jsem si nemyslela to svoje, už jsem myslela jen na to jediné a správné a věřila.