Mé tělo oblekli do mých jediných černých šatů, na hrudi se mi odporně rozepínaly knoflíčky, rakev uchopili čtyři silní chlapi a odnášeli ji do obřadní síně. Najednou bum, prásk a pomóc, dno rakve nevydrželo mou váhu a mé tělesné ostatky propadly na zem. Děti plakaly, manžel se smál, až mu slzy tekly a tchýně všem opakovala: Já to říkala, já to tušila, ta ženská se mi od samého začátku nelíbila. Vždycky udělala nějakou ostudu, to je strašné, ani po smrti si nedá pokoj!

Abych vyhnala z hlavy obraz své milované tchýně, vstala jsem a šla vyvenčit psa. Bylo hodně brzy ráno, jaro se probojovávalo posledními záchvěvy zimy ke své vládě, slunce vycházelo a malovalo na oblohu krásné červánky. Vzduch byl mrazivý, cítila jsem, jak se mé tváře mění do podoby rajčete. Procházela jsem se po pěšině kolem vody, začínaly kvést zlaté deště a plané trnky, tráva byla tak sytě zelená, jak se umí zelenat jen na začátku jara a ptáci doslova křičeli nahlas, aby vytáhli ven z peřin Oskara. Dítka – budoucí siroty ještě spaly, pes byl tím vším jarem taky tak omámen a horečnatě pobíhal mezi keři, krtičinci a myšími děrami, snažil se všechno označkovat, krtince rozhrabat a očichat všechno nově vyrašené.

Zastavila jsem se na břehu, pozorovala kalnou a divokou vodu, jak teče dál a dál, aniž tuší kam a v tu chvíli jsem se rozhodla.

Ano, přišel okamžik rozhodnutí, skočím dolů do vody o teplotě 4 stupně Celsia a ukončím to.

 

Představa mé maličkosti, jak skočí do té ledové vody a při mé smůle se trefím do místa, kde nebude víc než po kolena a nateče mi do fungl nových botasek od Adidasů, mě vrátila do reality. Sluníčko se prodíralo skrz mraky, probleskovalo mezi topoly a má dušička obrátila o sto osmdesát stupňů. Celé ráno mi připadalo skvostné, v duchu jsem si opakovala své oblíbené verše, dýchala jsem zhluboka a roztáčela všechny své čakry, šla jsem dál a dál a bylo mi krásně na duši, krásně odhodlaně a vítězně zároveň, těšila jsem se, jak vzbudím děti, nachystám jim snídani a začnu znovu žít.

 

Zaplavená vlnou euforie a okouzlena červánky jsem se nedívala na cestu a bum, přehlédla jsem psem vyhrabanou díru a rozplácla se jak široká, tak dlouhá. Místo smrtelné rány do hlavy, těžkého krvácení do mozku nebo zlomeného vazu jsem však skončila jen s vymknutým kotníkem.

 

 

Komentáře (2)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : mamča Jo !!! Tenhle článek mám uložený ve svém archivu. Je to pro mě vzpruha, když na mě jdou depky :-). Vodoměrko, piš pořád takové skvostné články jako před lety, (tuším rok 2009) i když už nemáš důvod ke smutnění. Ten závěr hovoří za vše. Jsi prostě optimistka každým coulem. únor 01, 2021 07:10 ... : VodoměrkaM Mamčo, pokusím se, ale víš, jak to chodí... potřebovala bych, aby měl den 48 hodin... i když momentálně mě víc naplňuje malování a kreslení... mám hodně co dohánět a je to pěkná závislost... ;-) únor 01, 2021 21:50