Bylo mi třiatřicet, byla jsem ošklivá, tlustá a cítila jsem se na umření. Každé ráno cestou do práce jsem byla připravena vrhnout se pod první rozjetý vlak. Jediným problémem na této skutečnosti bylo jen to, že v širokém okolí se nenašly jediné vlakové koleje. Několikrát denně mě napadaly šílené scénáře mé tragické smrti, jako například, že mě na chodníku srazí cyklista, který tam nemá co dělat a já upadnu tak nešťastně hlavou na obrubník…

A po měsíci v kómatu odejdu a zbudou po mně veselé siroty, tesknící pes a spokojený manžel; nebo že mě na procházce píchne neznámý hmyz, a já zemřu tiše a statečně v krutých bolestech na otravu krve a nebo jak se na přechodu pro chodce při přecházení na zelenou stanu obětí dopravní nehody a jako umírající ještě stačím tomu řidiči říct, že jel na červenou, že je to jeho vina a jestli s tím svědomím bude umět dál žít a tak podobně...

 

 

Někdy mi při těch představách vhrkly slzy do očí a začala jsem v duchu nenávidět všechny lidi kolem, neboť patřili ke skupině všech potencionálních řidičů, kteří mě mohli srazit, zedníků na lešení, kterým právě vypadlo kladivo a trefilo mě do hlavy a jiných vrahounů. Prostě byla jsem nešťastná a neustále ubrečená. Ze všech těch skvělých kamarádek a kamarádů, kteří mi v těžkých chvilkách brečeli na rameni a já jim naslouchala a radila a pomáhala, se stal ohrožený druh vymírající na všech frontách. Byla jsem tu pro ně, když oni potřebovali a ujišťovali mě, že se na ně mohu spolehnout a že mi to oplatí.

Prd oplatí. Teď, když jsem byla v depresích a bez vyhlídky na lepší zítřky, se rozprchli do všech stran jak hejno holubů, když mezi ně hodíš kámen.

Jéžišmarjá, a já zase byla na celý ten život sama! Tahle skutečnost mě rozbrečela ještě víc.

Taky mě napadlo, že zřejmě nebude vše v pořádku ani s mým manželstvím. Došlo mi, že téměř roční absence sexu mezi námi se asi nedá vysvětlovat jeho únavou z práce. Zvlášť, když muž vstával až po deváté, když já už měla jedno kolo za sebou, a domů z práce se vracíval dřív než já. Trápila jsem se a trápila, a jedinou útěchou v této situaci mi byla slova mé kolegyně: Když se ženská trápí, tak z těch nervů začne hubnout. Ona když měla problémy s manželem, tak shodila deset kilo během měsíce. Ovšem ani mé rifle nechtěly brát tuto skutečnost v úvahu a místo, abych musela stále více utahovat opasek, tak se nějak záhadně zmenšovaly a obepínaly má stehna a zadeček jak lačné mužské ruce.

 

 

 Přímou úměrou se zadečkem mi narostla i prsa, až jsem dosáhla jejich velikosti v době, kdy jsem statečně kojila své nenasytné děti. Kabátky a košile se vzdouvaly, knoflíčky se mi trhaly a tělo se tlačilo ven.

Zatímco mužská část populace se o mě vyjadřovala jako o ženské krev a mlíko, správně vyvinuté, kolegyně v práci mě závistivě nazývaly tlustoprdkou a neopomenuly se mě při každé příležitosti zeptat, kolik kilo jsem to vlastně přibrala a jak mi to teď sluší a že se musím mít asi moc dobře. Uzemnila jsem je vždy velikostí své nové podprsenky a zmínkou o nějakém krému na zvětšení poprsí, jak je drahý a co za to ostatní ženské musí platit, aby jim ty jejich bobule narostly do velikosti meruněk.

Jednou k ránu jsem byla v takovém zvláštním polovědomí – polospánku. Zase jsem měla jednu z těch svých nálad, kdy jsem přemýšlela o tom, jak moc by pozůstalí truchlili nad mou smrtí. Představa manžela vybírajícího rakev v pohřební službě mě uspokojovala, zatímco jsem šťastně brečela a v duchu vybírala vhodnou hudbu. Pak se mi před očima mihla scéna, která mě rozbrečela daleko zoufaleji…