Vím jen, že ta gravitace byla příšerná.

Děsně jsem si přál vznášet se v beztíži, někde v chladném vesmíru.

A bez horečky.

Ten Tvůj ruksáček, lásko, kterému ses tak smála, jsem nechal raději doma. Ona by se mi určitě smála také. Babizna. Vůbec se mi nelíbila.

Po 14ti dnech smlouvání s primářem infekčního oddělení, jsem se konečně vrátil domů.

K Tobě a k našim dvěma dcerkám. A kvůli těm, stále ještě citlivým varlatům, které byly spíše přítěží, než funkční chloubou a vizitkou nadsamce (no ano, do této role jsi mne přece pasovala sama), jsme dost dlouho živořili. Kdybys věděla, jakou jsem měl tehdy na Tebe chuť…

Když jsem se ale uzdravil, vzpomínáš…?

Já také vzpomínám…

Jenže - při každém našem milování jsem někde v podvědomí slyšel ta důrazná primářova slova.

Nevědomost a nejistota, lásko, to jsou hrozné pocity. Při propouštění mi řekl, že mě na TO musí upozornit a že se mám podle TOHO i řídil.

Řekl mi doslova, že ví, že už máme dvě dcery a že nepředpokládá, že bychom chtěli ještě jedno dítě. Protože jsem prý prodělal tu ošklivou dětskou nemoc, která se - v mém věku - může…ale i nemusí…projevit neplodností. Prý s tím však musím počítat a pak řekl svůj vysoký tip 99% ku jedné. Vedle té smutné domněnky mi však řekl i velmi radostnou zprávu. Na tu důležitou funkci každého chlapa to prý nemá pražádný vliv a ta zůstane zachována beze změny.

A povzbudivě se při tom pousmál.