Tak tedy sedám za PC a zvedám Masterem hozenou rukavici. Přemýšlím, jak nejlépe napsat ódu na muže. Jak vymalovat muže v těch nejlepších barvách, v barvách duhy, abych nevynechala jediný odstín. Stavím tedy muže před sluneční paprsek jako skleněný hranol a nechám ho vrhat duhu na bílou zeď proti sobě a v odrazu jednotlivých barev hledám jeho obraz.

Beru štětec a maluju, tedy ne štětec, ale klávesnici a prsty samy o sobě rozehrají klavírní sólo a óda na muže, téměř srovnatelná s Beethovenovou Ódou na radost, je na světě.

Kdo je to vlastně muž?

Čím je mi v životě? Jak ho vidím?

Dělím svět na pevné a pohyblivé body a už mám jasno.

Vzpomínky zalétnou daleko za obzor, hledám něco pevného a něco pohyblivého a přirovnávám.

Kdo je muž? Čím je? Už vím.

To on, muž, je kotvou mého života, stálicí, stojí pevně v životě zakotvený na pevnině, kterou já oblétám, kolem níž se vznáším, proplouvám v kruzích, poletuji, obdivuji její jistotu, její pevné místo.

Závidím mu jeho klid, jeho rozvahu, jeho kořeny pevně vrostlé do života, do cesty, po které se vydal a přitom se nestačím divit pružnosti, s jakou se přizpůsobuje nejen mě a mému létání a vznášení se, ale i ostatním událostem, co nás potkávají dnes a denně.

On je maják a já jeho světýlko, každou chvíli bliknu na jiné straně, tu a tam a zase tady, zmítána city a vášněmi a láskou a romantikou. Upírám pohled na racky létající nad rozbouřeným mořem a v duchu jsem s nimi, cítím vůni mořské vody, vůni soli a větru. Odplouvám s loděmi po vlnách vstříc dobrodružstvím každou noc, abych se s ranním probuzením zase vrátila do svého přístavu, ke svému majáku. Je se mnou na každé té lodi, rybářské bárce či dětské plachetnici, on je mou kotvou a já jsem lano, které ho poutá k mým loďkám ve všech snech.

Časem a prostorem lásku měřím,
lidem a andělům bezmezně věřím,
ztrácím se v nebi

jak lítají ptáci
a ptákům z křídel peří ztrácím...

Létám v oblacích, plachtím ve větru a nechám si zcuchat vlasy, obličej zrudlý nadšením a vzrušením, vzlétám, abych zase přistála a celou dobu cítím jeho blízkost, je radar, který sleduje mé cesty na obrazovce a bdí nad mými starty i přistáními. Hlídá mou bezpečnost, je mým andělem ochráncem.

Ať jsem na zemi, nebo vysoko v oblacích, cítím jeho přítomnost v sobě, v duši, v srdci a přijímám jeho klid.

Je světýlkem uprostřed tmavého lesa, kam chodím načerpat energii a sílu, když mi začne pod náporem práce a starostí ubývat.

Zvednu hlavu k obloze a vysoko mezi korunami uvidím paprsek sluníčka, záblesk, pohlazení jeho dlaně. Vytáhne mě nahoru do hor, do kopců, aby pak se mnou rychlostí blesku zase sjel dolů do údolí a vidím jeho dětskou radost z toho, že já sama mám radost.