Někdy jsem unešená jeho očima.

Čtu v nich to, co jeho rty nevysloví.

Na co slova? Někdy jsou zbytečná.

Oči někdy poví víc, než se slovy dá vyslovit. Někdy z nich mám strach, vidím v nich víc, než je člověku dáno vědět. Jsou plná poznání, zkušeností, nemožných získat jen za jeden lidský život, natož za jeho nějakých pár let.

Někdy se na mě dívá očima plnýma moudrostí věků, což je ovšem v rozporu s jeho mládím. Jindy se zase dívá s laskavou shovívavostí a pochopením muže, který už v životě hodně zažil, poznal, prožil a potkal. Netuším, odkud se v něm tyhle vědoucí a chápavé pohledy berou. Odkud pramení? Kde je studna jeho vědomí? Jak hluboko sahá?

Kolik životů obsáhne? Jeden, deset, sto? Jak je to možné? Odkud se všechna ta hloubka bere?

Ten vědoucí pohled, ta moudrost a zkušenost?

A přitom ani na chvíli nezlehčí mou nevědomost, mou naivitu a dětinskost.

Ani rok navíc nepřidá člověku tuhle nadčasovou moudrost a laskavost, ani pět let někdy nepomůže k tolika zkušenostem, které na mě pramení z jeho očí.

Nemusí nic říkat, je to tam, aniž by si to on sám uvědomoval.

A pak to zmizí, vědoucí pohled se vymění za tisíc jiskřiček a chlapeckou radost ze života a v každém oku jeden čertík se mnou žertuje a vyplazuje na mě jazyk.

Jednou vážný, jednou veselý, jednou zahloubaný, jednou pobavený, prostě pokaždé jiný.