Tam nás chodilo jenom pár dětí, které rodiče neměli kam odložit a tak nám družinářky vymýšlely zábavu.

Když nemrzlo, a tak se nestříkalo hřiště u Vinohradské vodárny, jezdily jsme bruslit až na Smíchov, na umělý led na Mrázovce a když napadl sníh, tak sáňkovat do Rýgráku, nebo do Grébovky.

V družině jsme vyráběly řetězy z barevných lepicích papírů na stromeček, hvězdičky z bílých oplatkových tobolek na prášky a pak tím zdobily družinovou třídu. Vůbec nejlepší byly návštěvy pionýrského domu, vily v parku Grébovka, parku, který se správně jmenuje Havlíčkovy sady. Tam jsme chodily do maličkého kina v suterénu, kde se promítaly americké grotesky. Sice se tam nemohlo slavit narození Ježíška, ale místo toho se slavil Nový rok s Jolkou a dědou Mrázem.

Jako prckovi mi to bylo šumák, jak se to jmenuje, vždycky jsem se na to moc těšila..

Gröbeho vila

je jedna z nejkrásnějších pražských staveb, dvoupatrová podsklepená novorenesanční budova, s vnitřní i vnější výzdobou v italském stylu. V třiceti sálech bylo dost místa pro výtvarné, hudební, pěvecké, modelářské, baletní, sochařské, přírodovědné i sportovní kroužky.

V přízemí je veliká hala, obklopená společenskými místnostmi a na ochozy v prvním patře vede široké reprezentativní mramorové schodiště. Obrovský smrk stál dole v hale a na půlce šířky schodiště byla přidělána skluzavka. Tou jsme se klouzaly dolů k nohám dědy Mráze, který rozdával dárky...

Vzpomínku na moje dětské Vánoce vyvolal nález jedné malé brožurky, kterou vydala Česká pojišťovna ve spolupráci s Veřejnou bezpečností a nabádala děti k tomu, aby si nehrály na ulici, ale bezpečně jenom na hřišti.

Tu jsem našla, když jsem včera balila dceřiny knihy, které by si měla odvézt. Byla v knihovně schované desítky let, od doby, kdy jsem ji já dostala v Pinďáku od dědy Mráze. Dnes ten dárek, brožurka a malé pastelky, může působit hodně směšně, ale mně tehdy způsobil obrovskou radost.