Tápali jsme křivolakou uličkou plnou suti a popadaných kamenů, jednou rukou se přidržovali zbytků stěn, nebo ji měli pro jistotu napřaženou před sebe. Po nějakých dvaceti metrech se obrysy zřícenin proti světlejší obloze trochu rozestoupily a Marius, který šel vpředu, prohlásil že jsme doma.

"Všiml jsem si tohohle místa ještě za světla, hned, když jsme přijeli. Jsou tady dvě stavby spojené do pravého úhlu a ten kout je překlenutý obloukem jako sklípek. Za ním je ve stěně vchod do nějaké místnosti, ale musí se k němu vylézt asi metr po kamenech. Počkejte tady, já to tam půjdu prozkoumat".

Shodil mi k nohám batoh a slyšeli jsme, jak se škrábe po kamení, pak zaklel, zafuněl a ticho ... Představovala jsem si, jaké to musí být nepříjemné, lézt úplně poslepu do jakési díry plné kamení, ohmatávat ten neznámý černý prostor, kde může být cokoliv živého či mrtvého ... brrrr ... až mi začal jezdit mráz po zádech. Radši jsem honem nahmatala Alainovu ruku a zašeptala: "Proboha, co tam dělá tak dlouho?"

To už ale bylo slyšet Maria — znělo to jako by mluvil ze studny: "Jo, je to paráda ... dokonce je tady teplo, pojďte dovnitř. Podám vám ruku a dejte pozor na ten velký kámen přímo pod vchodem, když na něj vlezete, tak se trochu zhoupne, ale je pevný."

S jednou rukou za zády jsem se držela Alaina, v druhé před sebou ranec jako nárazník, jsem opatrně udělala pár kroků a .... "auuu"....jeste že jsem spadla na ten nárazník, ale do holeně jsem se praštila pořádně ... hned mi hvězdiček před očima přibylo.

"Tak už jsem našla ten kámen, Marie!"

"Hmm, slyšel jsem ... to už ses skoro tady."

Že by se mi chtěl posmívat? strčila jsem mu do napřažené ruky popruhy backpacku, zhoupla se na schodu a začla se škrábat do tmy před sebou.

Za mnou se ozvalo francouzské zakletí a mě bylo jasný, že Alain právě našel ten houpací schod. To už mne Marius tahal nahoru a já se po čtyřech rychle odsunula dál, abych uvolnila místo ve vchodu.

"Běžte až ke stěně nalevo, je tam nějaká sláma nebo co, bude to bezva postel", ozval se Marius, kterého jsem teď viděla proti světlému otvoru dveří. Chvíli tam šramotil, potom světlý obdélník zmizel a Marius si odechl: "Přikolíčkoval jsem přes dveře celtu, aby nám sem netáhlo, snad to bude držet."

Měla jsem pod zády hromadu suché trávy nebo snad palmového listí, bylo to příjemně měkké. Kamenná stěna, prohřátá saharským sluncem, mi připomínala stáložárná kamna, co jsme mívali doma v pokoji. V zimě jsem se jako dítě na ně vždycky chodila nahřívat před spaním. A hned mi to tady připadalo docela útulné. Byla jsem najednou šíleně unavená, zavíraly se mi oči ...

Alain mi něco říkal, ale nějak jsem nerozuměla, ještě jsem ucítila, jak přese mne přehodil deku, stulila se k němu a usnula.

Dobrá nálada se nám přenesla i do druhého dne, kdy nás ráno probudil Marius: "Tak vstávat, vstávat!", pokřikoval. "Mám hlad!"

Alain se zvedl, opřel se o loket a řekl, že snídaně bude teprve, až se najdou klíče.

"Další vesnice je 16 kiláků, díval jsem se včera na mapu."

"Snad to nejsou zase ruiny, kde umřeme hlady!" zadoufal Marius.

"Máme ještě nějaké jídlo v autě, až se do něj dostaneme", připomněla jsem."

Marius balil svůj backpack a Alain naší drahocenou deku.

Najednou vykřikl bolestí.

Podívala jsem se na něj a zbledla. Na prstě mu visel škorpion ...

ALENA, YUKON

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující