Několik měsíců na to zemřel můj otec. 

Zemřel v nemocnici v Česku, tak jsem organizovala převoz urny na Slovensko.

Moje maminka v té době ležela v kómatu na pokoji č. 6, zatímco můj otec zemřel na stejném oddělení, na pokoji č. 7.

Prožívala jsem docela bezmoc, protože jsem jaksi na všechno zůstala sama, ale v zařizování pohřbů už jsem měla praxi, tak to byla brnkačka. Přesto jsem si připadala jako nepovedená postava ze Spielbergova hororu.

Už jsem znala růženec tam a zpátky, a ačkoliv jsem ateista jako hrom,  žalmy bych mohla zpívat i bez doprovodu.

Sotva jsem se z toho nadělení vzpamatovala, volala mi teta ze Slovenska, že zemřel i nejstarší strýc.

Až tehdy jsem si připustila, že život asi nebude jen veselý, protože tentokrát jsem seděla v první lavici na pohřbu už úplně sama.

Havrani na mě házeli okem, protože se nějak mylně domnívali, že na ty pohřby chodím kvůli nim.

Kostel byl plný mně úplně neznámých lidí, což mě dost překvapilo, protože většinu sousedů a přátel rodiny jsem znala. Všichni mi vyjadřovali upřímnou soustrast a oslovovali mě Katko. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože si mě pamatovali jako malinkou a asi se jim ta jmena popletla.

Když jsem zařídila všechno potřebné, šla jsem znovu na hřbitov, abych poklidila hrob a se všemi se hromadně rozloučila, popřípadě vyhodila uschlé květiny.

Jak tam tak ten hrob šolichám, tak jsem našla věnec se stuhou, kde stálo: „Odpočívej v pokoji -  syn Jaro s rodinou“.

Sákryš! Však moji strýcové nikdy nebyli ženatí, neměli děti, můj otec měl jen mě! Jaký syn Jaro s rodinou????

Až pak mi došli ti neznámí lidé, kteří mě oslovili Katko. Oni si spletli pohřeb!!

Co z toho plyne?

Neberme život příliš vážně,

stejně z něj nevyvázneme živí.

VERONIKA, sama samotinká

Komentáře (3)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : *deeres* Pohřby odjakživa nemusím, přesto jsem to byla nakonec vždycky já, kdo je zařizoval a stará se o všechny hroby. Vystavování mrtvých je pro mne hnusný zvyk, už to není ta samá osoba a já si je vždycky chci pamatovat tak, jak jsem je znala za jejich života. Měla jsemstejně starou kamarádku, která v 11 zemřela na Hodginův lynfom. Věděla, že umře a do hrobu si přála modré vyšívané monofilové šaty, veliká móda začátkem šedesátých let. A moje máma, která se kamarádila s její mámou, nevěděla nic lepšího, než mně donutit, abych se na Líbu před žehem v krematoriu šla podívat. Kdykoliv si na ní vzpomenu, tak jí vidím v té rakvi a fakt to nebyl hezký pohled. Totéž se opakovalo s babičkou a tetou. I pro ty zemřelé mně to připadá nedůstojné. říjen 20, 2020 17:01 ... : *deeres* Žádný lynfom, ale lymfom říjen 20, 2020 17:03 ... : doktor Veroniko moc hezké povídání o věcech takřka všedních.Mé první setkání stou smutnou událostí byla smrt mého milovaného dědečka,ale to mi bylo deset.Loučení s těmi co máme rádi není právě hezké,ale ty jsi to dokázala ,prostě paráda. říjen 22, 2020 12:29

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující