Ačkoliv byla otevřena rakev (jako u všech křesťanských pohřbů), odmítla jsem ho jít políbit, protože na líbání mrtvol neshledávám nic atraktivního.

Pak následovala trachta v babiččině příbytku. 

Já ji opustila trošku dřív, protože jsem se chtěla vyhnout smutnému oplakávání a strejdu jsem si chtěla pamatovat živého.

Za několik týdnů přišla další rána, kterou už jsme tak nějak očekávali. Zemřela babička, protože neunesla strašný smutek za svým nejmladším synem.

Opět se sešla celá rodina, opět jsem organizovala pohřeb, protože můj otec se strejdou několik dni v kuse zkoumali dna dosažitelných lahví a místy už mě ani nepoznávali.

Opět stejný kolotoč, toto, tamto… organizování trachty, aby nás sousedi nepomluvili.

Opět otevřená a vystavená rakev, opět jsem odmítala líbat mrtvou babičku, opět stejné složení havranů, stejní falešní zpěváci a stejný velebníček.

Čestná stráž zvedla babičku jako pírko a nesla ji k už připravenému hrobu, který byl zahrabán sotva před několika týdny.

Tam velebníček znovu pronesl modlitbu, aby babičku poslal na věčnou cestu a došlo na tradiční házení hlíny do hrobu. Havrani nachystali symbolický kyblíček, se symbolickou lopatičkou a symbolickým množstvím hlíny. Já jsem šla první, hodila jsem lopatičku. Druhý šel nejstarší bratr mého otce, symbolicky hodil hlínu. No, a můj otec, protože celý život pracoval na šachtě na čelbě, a práce se nikdy nebál, vzal to z gruntu, chopil se hrobnické lopaty, nabral pořádný kopec hlíny a frknul to na rakev.

Já jsem slyšela jen žalostné "puk," kdy velký kamen rozbil víko rakve. Bylo to tak hlasité, že jsem si chvíli myslela, že se babička ještě probere k životu.

Pak probíhala opět klasická sousedská trachta a jen pro zajímavost jsem se zeptala naší sousedky, kterou jsem odjakživa nazývala tetou.

"Teto, nevíš náhodou, kde mela babička schovaných těch 500 eur na ten pohřeb? Docela by se mi to hodilo, když to musím všechno platit."

A teta odpověděla: "Jo, ty měla schované v takové malé černé kabelce."

"Aha, ty myslíš tu malou černou kabelku, co s ní chodila do kostela?"

A teta říká: "No, ano, tu malinkou."

Tak jsem tetě pěkně poděkovala, protože zrovna tu kabelku jsem dala babičce do rakve. Peníze byly uložené lip, jak v bance.