A pak už přišel ten zmiňovaný rozchod,

a já poprvé v životě byla doma na mámu docela hnusná ne jen drzá,

protože jsem jí řekla, že od teď o Mírovi neuslyším ani slovo a že pokud mu byť i jen otevře, tak se okamžitě balím a odcházím.

Čímž mi poměrně dost často vyhrožovala, že když se mi něco nelíbí, tak se můžu sbalit a vypadnout.

Stejně nedala pokoj.

Po měsíci jsem se potkala s kamarádkou Mirkou:
„Bude maškarní v CH., pojedeš?“
Nechtělo se mi mezi lidi ani trochu. Navíc leden není můj úplně nejoblíbenější měsíc. Když mi řekla, že tam bude i Medvěd, pomyslela jsem si, že to je tak poslední důvod, proč tam jet. Jednoho pitomce se zbavit a zajímat se o dalšího? Ani náhodou.

My přijely z jednoho směru, Honza s bandou z opačného. Vidět je vystupovat z vlaku byla show. Až později jsem se dověděla, že vykoupili nějaký sekáč a namaškařili se opravdu festovně. Honza měl papachu snad opravdu přímo z Kavkazu. Pod kabátem na holém těle jen nějakou chlupatou vestu.

Všimla jsem si zjizvené ruky… a nádherně pevných svalů a širokých ramen.

Asi dvě hodiny se nedělo nic zvláštního. S kamarádkou jsme tancovaly, občas pro nás někdo přišel. Mirka znala i ty kluky, kteří přijeli s Honzou, takže se povídalo, někdo pil, já tedy ne, nebylo mi osmnáct.

A on se o mě nijak extra nezajímal, jen občas jsem zachytila jeho pohled. Vracela jsem se ze záchodu a než jsem se posadila, pevná ruka mě vzala za loket.
„Tak to už by stačilo.“
A vytáhl mě na parket.

Ty svalnaté pracky omotal okolo mě, nedal mi žádný osobní prostor. Je o hlavu větší než já, takže jsem si vedle něj připadala jak děcko, to jsem ostatně ještě skoro byla. A já v ten okamžik věděla, že čekal právě na tuhle chvíli, až začnou hrát něco pomalejšího.