Poprvé jsme se viděli ve vlaku.

S Mírou jsem jela od mé sestry a on jel z nějakého vystoupení, ze kterého jim auto se zbrojí odjelo i s civilním oblečením, takže na sobě ta skupinka měla jen to, co se tak obvykle nosí pod brnění, čili žádná krása. Prostě hadry, které s klidným svědomím odepíšete. Hrnul se k Mírovi, kouknul na mě a jeho první reakce byla:
„To je ona? Hm…“
A dál nic.

A já si pomyslela, že je moje matka snad slepá, protože tenhle otrhanec, navíc zarostlý a rozcuchaný, má do pěkného chlapa daleko. Ale toho zadku a svalnatých nohou v obtažených kamaších jsem si všimla…
Za nějaký čas ho Míra pozval s námi na vandr.

A já zjistila, že nejen, že není hezký - zas byl zarostlý a odrbaný - ale je i vůl. No kdo si nekoupí jízdenku a radši zdrhá před průvodčí z vagonu do vagonu v lokálce.
„Bych ti ten lístek koupila, jestli na něj nemáš.“

Chvíli na mě koukal a pak se začal smát. Vlak zabrzdil, my vystoupili a vyklonila se i průvodčí.
„Tak zas příště, Maruš,“ zamával jí a Maruš se usmála a zamávala mu taky.
„Tak zas někdy, Medvěde.“

„Myslíš, že nemám na jízdenku?“ pobaveně se ušklíbl do vousů a já si poprvé všimla, jak moc modré má oči.
Vandr to byl pěkný, až na to, že se pánové za dva zbořené sruby polesnému rozhodli ukrást dva králíky.

Míra se toho odmítl zúčastnit a náš nový známý se tedy otočil na mě, jestli půjdu alespoň já. Namítla jsem, že jsem nikdy nic neukradla a hodlám v tom pokračovat.

Pokrčil rameny: Vždycky tu ty sruby stály. Předchozí polesnej je toleroval, protože jsme tu nikdy nedělali binec. Víš kolik sem třeba přijede v zimě lidí na blind a budou muset spát pod širákem? To jenom ten tvůj jezdí do skautský kuchyně a říká tomu vandr. Já bych ti ukázal vandr…“

Ty králíky opravdu přinesli a zabili a vykuchali a já na ně řvala a brečela, že jsou idioti a proč je přinesli živé a jestli si myslí, že jim z toho něco udělám, tak jsou na omylu.
Slyšela jsem tichý hlas: „Nejanči, víš jak je roztomilý třeba malý tele nebo kuře? Smrt jako smrt, nebo máš dojem, že maso v obchodu roste na stromech?“

Dusila jsem králíky s cibulí a mrkví a díky slzám jsem to nemusela moc solit. Bylo mi jedno jak to chutná, já do pusy nedala jediné sousto.

Asi to bylo ale jedlé, protože nezbyl ani drobeček.

A já si všimla, že i Honza to do pusy nevzal.