Řada humanitárních organizací, které se zaměřují na záchranu migrantů na moři, během nejintenzivnější fáze nynější pandemie pozastavila svou činnost. Reagovala tím mimo jiné na to, že Itálie začátkem dubna z bezpečnostních důvodů uzavřela své přístavy. Podle dat Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) letos navzdory pandemii covidu-19 výrazně vzrostl počet lidí, kteří přes moře míří z Libye do Itálie. Do 28. června jich bylo 6 653, loni to bylo ve stejném období 2 594.

Eritrea

Eritrejci se na území svého dnešního státu přeplavili přes Rudé moře někdy před 3.000 lety z Arabského poloostrova. Jde o semitské obyvatelstvo etnicky příbuzné Arabům. Tady kvetlo jejich království Sába zmiňované v Bibli. Když svět začal dobývat islám, Aksůmské království s chalify udržovalo přátelské vztahy, ale islám sem dlouho nepronikal. To se změnilo ve 13. století, kdy zemi střídavě ovládali různí sousedé a definitvně se islám stal státním náboženstvím po okupaci Osmanskou říší.

Během ní se dřív bohaté kulturní a obchodní pobřeží změnilo v zanedbanou a chudou výspu světa. Osmanská okupace skončila 1865, kdy Eritreu zabral Egypt.

V letech 1869 až 1880 byla zabrána soukromou italskou společností, která území roku 1882 předala italské vládě. 1890 bylo Itálií získané území oficiálně označeno jako italská kolonie pod názvem Eritrea. Kupodivu fungovala jakási symbióza, a Italové tu rychle budovali města i základní infrastrukturu.

Znovu se to změnilo, když 1922 Itálii ovládl fašistický režim. Do roku 1941 tu pak fungoval fašistický apartheid. V poválečném období byla dlouho součástí Etiopie a vedl se tu boj za nezávislost. Pak se vedly občanské války mezi jednotlivými frakcemi bujujícími za nezávislost a mísily se ideologie – islám a komunismus – a jejich odpůrci.

Od roku 1993 je Eritrea nezávislá, ale v letech 1998-2000 proběhla krvavá válka s Etiopií, následně Eritrea vyhnala jednotky OSN, které se snažily oddělit bojující strany, a po uzavření míru s Etiopií proběhla válka s Džibutskem o vzájemné hranice. Všechny tyto války gradovaly a v podstatě úplně zničily eritrejskou infrastrukturu a ekonomiku.

Dnes je Eritrea chudou zplundrovanou zemí, kde vládne totalitní režim inklinující k islamismu.

Graduje exodus mladých mužů, kteří nechtějí nastoupit do vojenské služby tohoto režimu. Když se vrátíme k těm koloniím – ano, v době 1882 - 1941 tu byla italská kolonie. Její období 1882-1922 paradoxně patří k nejlepším obdobím historie Eritrey od doby, kdy ji ovládli Turci. 1922-1941 byla léta ostudná, ale nejen pro Eritreu, stejně tak i pro Itálii. A v případě Eritrey se Evropané nemají moc za co stydět, pomohli Eritrejcům dohonit léta pod Osmanskou říší.

Že z toho nic nevydrželo a země dnes patří k nejchudším a nejnebezpečnějším na světě, už ale není vina Itálie ani jiných Evropanů.

Nigérie

Na území Nigérie se již v předkoloniálním období formovaly významnější státní celky. V 11. století tu vznikla islámská sekta Almorávidů, kteří později dobyli Maroko a do roku 1146 ustanovili muslimskou nadvládu nad Španělskem. V roce 1076 Almorávidé napadli Ghanu a ustanovili svou moc i zde. Jsou považováni za jedny z nejaktivnějších šiřitelů islámu a v sérii řady krutých „svatých“ válek se jim podařilo islamizovat velký kus západní Afriky. Jejich moc vrcholila vznikem chalífátu Sokoto na začátku 19. století.

V roce 1880 se islámský chalifát Sokoto dostal do sporů s Brity. V roce 1903 zanikl a většina území přešla pod správu Britů. I po ovládnutí Sokotského sultanátu Brity v roce 1903 si sultán a jeho emírové uchovali významné postavení v nové kolonii a pozdější samostatné Nigérii.

Plnou nezávislost získala Nigérie 1960.

1966 začala série vojenských převratů, občanských válek, napadání sousedních zemí, masakrů menšin – zvláště nemuslimských. To vše bylo provázané gradující korupcí a násilnosti se postupně staly denní praxí na většině území Nigérie. Po roce 2011 se situace trochu stabilizovala a politické neshody se řeší politickými cestami a poražení ve volbách zatím uznávají vládu vítězů.

Ale neplatí to obecně – trvalou násilnou opozicí jsou islámští extrémisté ze sekty Boko Haram, která ovládá část země na severu a podniká útoky na nemuslimské cíle, zneužívá dětské vojáky …a i za léta relativního klidu má na svědomí už desítky tisíc obětí. A centrální vláda není dostatečně silná, aby jejich moc zcela eliminovala, protože mají tichou podporu mnoha obyvatel, kteří jsou většinově muslimy.

A jaká je jinak současnost Nigérie? Žije tu asi 180 milionů obyvatel, které spojuje úřední jazyk – angličtina. Na jihu žijí křesťané a prapůvodní animisté, na severu přísní muslimové. Přístav Lagos je dnes již více než dvacetimilionová megalopole. Jsou tu obrovské zásoby ropy (páté největší na světě). Je tu potenciál.

Ale současně neklid a nábožensky motivované násilí. Nigérie byla v letech 1903-1960 britskou kolonií. Ale tou už dávno není a ve skutečnosti koloniální období pro Nigerii znamenalo dobu klidu, vybudování infrastruktury a ekonomického rozkvětu.

Problém Nigerie je někde jinde než v koloniální kapitole jejích dějin. Ze země odcházejí mladí muži, zpravidla ze severních oblastí země.

Neutíkají před islamisty, naopak většina z nich s nimi vlažně sympatizuje.

Odcházejí za vyšší životní úrrovní.