Somálsko

Somálské kmeny se na dnešním místě usadily před zhruba 3500 lety. Od 7. století zde své základny stavěli Arabové a zemi islamizovali. V pozdním středověku vznikaly ze somálských měst sultanáty, které dlouhodobě bojovaly s Etiopií a střídala se období, kdy islámští Somálci ovládali Etiopii s obdobími, kdy to bylo naopak. Na konci 19. století si Somálsko rozdělil Egypt, Omán a Zanzibar, poté byla jejich vláda vystřídána koloniální správou britskou, francouzskou a italskou. Britové získali sever, Italové jih. Na francouzském území vzniklo dnešní Džibuti.

Somálsko získalo nezávislost v roce 1960.

V roce 1969 přišel vojenský převrat následovaný 22 let trvající diktaturou. Po válce s Etiopií 1978 zesílila opozice. Diktátor Barre byl svržen v roce 1991, vítězní polní velitelé se pak ale pustili do sebe navzájem a začala občanská válka v Somálsku, která si vyžádala statisíce obětí a která dodnes neskončila.

V zemi je 81% lidí negramotných, nefunguje infrastruktura vč. lékařské péče, vysoké procento obyvatel je nakaženo HIV.

Státním náboženstvím v zemi je islám. Země patří mezi nejchudší státy světa a panuje zde naprosté bezvládí provázené občasným hladomorem, od kterého zemi chrání jen zahraniční potravinová pomoc.

Za občanské války byla zničená infrastruktura vybudovaná v koloniálním období a nevyužité zůstávají i zásoby ropy, které by při jiné politické situaci mohy zemi přinášet značné bohatství.

Situaci se 1993 snažila uklidnit OSN vysláním mezinárodních sil. Ty byly během roku 1995 kompletně staženy za pomoci americké armády (která byla součástí těchto sil).

Somálsko je dodnes rozdělené mezi několik oblastí, jimž vládnou různí kmenoví a vojenští velitelé, často extrémní islamisté.

Podporují námořní pirátství, ze kterého jim plynou zisky, do okolních zemí vysílají teroristické bojůvky útočící na neislámské obyvatelstvo.

Jediná klidnější oblast je na severu území zvané Somaliland. To vyhlásilo nezávislost (neuznanou žádným další státem) a udržuje si jakousi politickou stabilitu.

Somálsko tedy bylo zhruba 60 let kolonií. Evropské státy Somálsko považovaly za strategické vzhledem k možnosti ovládat odtud přístup do Rudého moře a měly i plány na zahájení těžby ropy – ale k tomu nikdy reálně nedošlo, její zásoby jsou tu stále víceméně nedotčené.

Kdo odtud odchází? Člověk by čekal, jestli ze země nebudou utíkat třeba nemuslimové, nebo příslušníci některé pronásledované skupiny obyvatel.

Ne, odcházejí většinou mladí muži s čistě ekonomickou motivací.

Svou zemi dlouhodobou občanskou válkou přivedli do ekonomického kolapsu, a jdou tam, kde je (minimálně zatím) ekonomická prosperita a slušná životní úroveň.

Libye

Město Leptis Magna patřilo k nejvýznamnějším ekonomickým a kulturním centrům starého Říma. V 7. století celou severní Afriku dobyli Arabové a násilně ji islamizovali. V roce 1551 pak nadvládu Arabů vystřídali Osmanští Turci. Tato kapitola dějin spojuje Libyii, Egypt, Tunisko i Alžír. Během islámské nadvlády došlo k totálnímu ekonomickému úpadku a rozsáhlá území, které za nadvlády Říma tvořila páteř zemědělství Říma, se změnila v suché pastviny a poušť. Obyvatelstvo těchto zemí pak tvoří islamizovaní potomci původních obyvatel a menšina Arabů, která zemi vnutila svůj jazyk.

V roce 1911 Turci prohráli válku s Itálií a velkou část dnešní Libye odstoupili Italům. Italská vláda tu dlouho čelila tuhému odporu, přestože na rozvoj země poskytovala velké subvence.

Za druhé světové války se Libye stala „vedlejším“ válečným bojištěm. Po vyhnání Italů byla dočasně spravována britskou armádou a 1949 došlo k plnému osamostatnění Libye. Vznikl nezávislý federativní stát Libye jako Libyjské království.

V roce 1969 proběhl vojenský puč vedený skupinou plukovníků pod vedením Muammara Kaddáfího a nastolena diktatura opírající se o směsici marxismu a islámu – a vojensky o moc kmenových náčelníků.

Dlouhou dobu patřila k základnám mezinárodního tetrorismu, později se Kaddáfí snažil své postavení legalizovat a opíral se přitom o vývoz ropy do Evropy.

Od pádu Kaddáfího se země ocitla v chaosu občasně přerůstajícím v občanskou válku.

Ekonomika je v troskách, bojují proti sobě náčelníci kmenů a islamisté proti zastáncům sekulární vlády.

Ta jen obtížně udržuje elementární integritu země, která je tranzitní pro velký migrační proud do Evropy.

Evropskou kolonií tedy byla v období 1911 až do druhé světové války.

Pro Italy byla čistě ztrátovou kolonií, která je zaměstnávala bojůvkami a kam posílali velké subvence.

Dnes z ní odcházejí muži hledající lepší životní úroveň, protože celá země je před celkovou obnovou, která si vyžádá nemalé úsilí.