O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| ČESKOSLOVENSKO – STÁT, KTERÝ ZKLAMAL |
|
|
|
| Neděle, 28 červen 2020 | |||||||
Strana 3 z 3
Komunistický režim a konec Československa
Podle autorky nástup komunistického režimu má na svědomí český nacionální šovinismus. To je velmi často opakovaná nepravda, pro kterou není žádný důkaz. Ve skutečnosti před válkou (kdy český nacionalismus vládl) by se něco takového nemohlo stát; nebyl by ani komunismus, ani odsun Němců.
Myslím si, že Češi jako celek po mnichovské zradě přestali hledat spojence na západě a novému ochránci byli ochotni ledasco odpustit, protože všechno to bylo lepší než německý nacionalismus znamenající smrtelné ohrožení.
Tak se choval i Beneš. K nastolení komunistické vlády přispěla skutečnost, že nacisté zlikvidovali nejlepší síly národa - právě ony představitele střední národně uvědomělé třídy - vyvražděním 70 000 českých vlasteneckých intelektuálů, kteří mohli po válce vést národní organizace schopné dostatečně dobře odolávat novému nebezpečí.
Komunistickému nebezpečí se mohly postavit právě jen národně orientované síly (vidíme to na Mašínech a Horákové), které byly decimované jednak shora uvedenou „cílenou slepotou“ vůči SSSR, jednak nacistickým vražděním.
O komunistickém režimu píše autorka realisticky a tato část knihy je encyklopedií událostí vyčerpávajícím způsobem dobře, ale zároveň stručně, napsanou (jediná chyba: Raimund Musil nehospodařil na statku v Dědině ale v Rodkově).
Konec komunistického režimu byl ovšem v jiných dílech popsán ze všech stran podrobněji (třeba je zapotřebí zase z druhé strany získat informace: Michal Macháček: Gustáv Husák, Olin Jurman: Převrat).
Rozpad republiky ukončuje autorka statí: „Specificky utvářený způsob identity, svázaný více s jazykem a kulturou než s původem a náboženstvím, dvakrát skončil vytvořením a dvakrát zničením státu nazývaného Československo“.
K tomu dodávám: Přestože rozdílná identita Čechů a Slováků byla rozkladným elementem a vždy byla připravena pomoci rozpadu, neznamenala, že musela být nevyhnutelně hrobařem. Tím se stala vždy jen pod vnějšími tlaky a z vůle, která vzešla z vnějších okolností. (Na konci knihy uvádí vydavatel ještě asi tři nepřesnosti v knize)
Závěr:
Věřím, že autorka svoje zaměření (v celé knize patrné proti jakémukoliv náznaku národního uvědomění) nemyslí protičesky, ale pouze univerzalisticky. Neslouží vědomě jinému národu proti českému, ale neslouží nikomu, dívá se na věci především univerzalistickým pohledem.
Proto také uznává, že ČSR byla demokratická a otevřená společnost, v základních věcech spravedlivá ke všem občanům, ve střední Evropě nevídaná a také snad jediná. Dokonce přiznává, že lidový a demokratický duch společnosti české byl na úrovni, kterou jiné národy nesdílely. Uvádí postřeh: jakmile českou společnost od vlády odstranili, nastaly metody diktátorské a nespravedlivé.
Československo bylo sice konstrukt, československý národ byla neudržitelná kombinace, zvláště když existovaly dva uznané jazyky.
Ale co byla Francie? Vznikla přece také ze složek galsko-románského základu s prvky akvitánskými, burgunskými, provensálskými a bretaňskými, sloučených za určitých tlaků v jeden celek.
A co bylo Německo? Skupina knížectví rozdělená na dvě náboženství krvavou třicetiletou válkou, Bismarckem tvrdou rukou sjednocená po bitvě u Sadové, kde Prusové porazili Rakušany; a zoufale se bránícími Sasy, jejichž kníže už byl v emigraci v Praze.
Československo nebyl útvar, který zklamal, Československo bylo útvarem, kterému historie neumožnila to, co Německu, Francii a Itálii, kterému nedala dostatek času k vnitřní konsolidaci.
Vlastimil Podracký
|
|||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
