A asi by autorka těžko přijala tezi, že nebýt nacistické okupace se všemi jejími jevy a zločiny, nebyl by ani transfer Němců z pohraničí a možná by Československo dnes existovalo jako konsolidovaný stát, ale zcela určitě by nebyl nastolen komunistický režim.

Kdo je tedy vinen? Český nacionalismus?

Je to nepochopení nebo uplatnění univerzalistického zadání za každou cenu udělat český nacionalismus viníkem téměř všeho.

Nepochopení doby

Autorka neustále zdůrazňuje, jak čeští poslanci za světové války milovali Rakousko a císaře, a jak čeští vojáci s nadšením pro něj umírali - nemá ani stín pochybnosti o tom, zda to nebylo předstírané a vynucené v době represí a trestů smrti.

Neklade si otázku, že je vlastně podezřelé, že titíž lidé nadšeně vítali republiku a Masaryka. Proč nebojovali za císaře dál a Masaryka neodmítli?

Toto „nepochopení doby“ v knize často doprovází, jakoby tehdejší lidé měli za I. světové války v Rakousku svobodu jednání jako v Americe jednadvacátého století.

Toto nepochopení pokračuje popisováním německé okupace, kdy naši lidé udávali židy (případ lidických žen). Jakoby za přechovávání žida nebyl koncentrák a později smrt!

  Čeští četníci hlídali Romy ve sběrných táborech. Hodnotí to, jakoby to dělali dobrovolně, nadšeně, snad za vysoký plat a ne v nacistickém režimu, ve kterém jim příkazy dávaly německé orgány, a neuposlechnutí znamenalo jít do ještě horšího tábora.

   Autorka nazývá Tomáše Masaryka zrádcem svého rodného prostředí, které prý bylo německé. Prohlásit Tomášovu matku za Němku je v lepším případě omyl, spíše však vliv jiných, pomlouvačných děl. Autorka viditelně nerozumí poměrům v době Masarykova mládí. Matka mluvila německy, aby děti, které navštěvovaly českou školu, se německy naučily, protože bez toho by těžko dosáhly v životě dobrého postavení. Stejně tak mluvila česky.

Donátoři, kteří mladého Masaryka podporovali, nebyli jen Němci, mnoho Čechů svůj jazyk tehdy ani pořádně neznalo a národní obrození bylo především obnova jazyka ve školách a v běžném životě.

Matice česká, která zakládala české školy, obzvláště v pohraničí, byla soukromá organizace a musela mít peníze. Musela mít donátory, z nichž mnozí byli i skrytí. Běžný člověk nemohl svoje češství příliš vykřikovat v prostředí, kde vládli Němci svým postavením a penězi, a kde Češi byli diskriminováni.

Plány, které se měly realizovat

  Všichni, byť jen povrchně informovaní, věděli, jaká budoucnost nás čeká v Rakousku, když zvítězí Německo, které už během války Rakousko ovládalo a které nedovolilo císaři Karlovi uzavřít separátní mír se státy Dohody. Němci by vládli a jejich moc v Rakousku by neobyčejně vzrostla. Co čekalo Čechy v takovém případě? Daleko horší germanizace. Příkladem mohl být osud Lužických Srbů a Poláků už v předválečném Německu.

Naopak po vítězství Dohody mohlo klidně i Rakousko zůstat, muselo by se změnit. Ale nový císař Karel se tak bál Němců, že se nenechal korunovat v Praze českým králem; jaká by potom asi jeho vláda byla? Mělo smysl s ním nějak počítat?

Autorka tyto předpoklady nebere na zřetel.

Ale toto přece také značně ovlivňovalo myšlení lidí a mnoho činů se tím dá vysvětlit a nemusí se to dávat za vinu nějakému českému nacionalismu.

Sice o německé okupaci píše realisticky, ale plány, které měli nacisté s českým národem, jaksi nebere na zřetel komplexně, zabývá se prozatímními plány.

Existovaly přece plány na částečné vyhlazení, částečné vystěhování na Sibiř a částečné poněmčení, které asi mělo zahrnovat většinu Čechů. Přece ve středních Čechách už byl připravován prostor pro německé obyvatelstvo, měla vzniknout jakási enkláva, která se bude rozšiřovat. Germanizace celého života postupovala.

Pod německou vládu se postupně dostávalo všechno: kultura, sport, průmysl, nastala germanizace nápisů a novin. S Němcem se muselo mluvit německy v každé organizaci, tím byla čeština vytlačována.