Prožíváme dobu přepisování dějin. Prý proto, že jsou komunistické. Ale ve skutečnosti proto, že jsou národní a neodpovídají univerzalistickému zadání. Světový symbol zrůdnosti nacismu totiž začíná vadit, jako konečně všechny památníky protinacistického boje. Lidice mají světový význam jako symbol zrůdnosti nacismu. Ve zřizovací listině památníku je mj. psáno: „...péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení Lidic a utrpení jejích občanů ... a zachování obce Lidice jako celosvětového symbolu oběti válečných zločinů.“

Jeho význam je obrovský. V době vyhlazení Lidic se o tomto hrůzném činu dozvěděl celý svět, protože nacisté to slavnostně vykřičeli do světa. V tom se Lidice lišily od stovek jiných takto vyvražděných obcí v okupované Evropě. Američtí vojáci měli na mysli především Lidice, když bojovali proti nacismu. V Mexiku je dodnes ulice s názvem Lidice, a to nevíme o dalších. Myslím, že se Lidice staly nejznámější českou obcí.

Noví historikové se nyní přizpůsobují univerzalistickému trendu, nepíšou už v národním duchu. Pokud se týká nacismu, stojí za tím zřejmě i německé zájmy. Současný aktivismus má zadání odstranit pomníky upomínající na nacistickou zvůli. Mají být časem prohlášeny za nacionalistické, šovinistické a nenávistné, a postupně odstraněny. Nerad bych se dočkal doby, kdy význam pomníku bude podstatně umenšen, aby nevytvářel „předsudečnou nenávist“.

Už úředníci gestapa, stíhaní po válce československými soudy za jejich zločiny, prohlašovali, že Češi si mohou za všechno sami; kupodivu dodnes je to mezi Němci rozšířená myšlenka. Pokud podlehneme této „stokrát opakované lži“ - pod vlivem peněz, tlaků, závazků apod. – staneme se tím nejhorším národem světa a každý do nás kopne.

Někteří „historici“ tomu jenom napomáhají a významné instituce (třeba Akademie věd) mlčí a tyto „osobnosti“ platí. Myslím si, že bývalá ředitelka památníku Mgr. Martina Lehmannová byla zainteresována právě na odnárodnění památníku s cílem vytvořit z něj jen nějaký místní pomník.

Rovněž PhDr. Vojtěch Kyncl PhD, z Historického ústavu Akademie věd ČR. ve své knize: Lidice – zrození symbolu (viz 1), se zaměřil na vyprávění příběhů, které se staly v Lidicích dávno před vyhlazením a neměly s ním nic společného. Čímž dal události „místní význam“, jako by šlo o „jakýsi obecní památník“. Což je velmi sofistikovaný způsob, jak oběti z Lidic co nejvíce znevážit.

Velmi dobře k rozmělnění národní paměti posloužily příběhy českých udavačů.

V této horlivé snaze najít selhání Čechů, aby se postavilo jako relativizující argument k německým zločinům, Vojtěch Kyncl např. uvádí např., že lidická žena Alžběta Doležalová udala na četnické stanici svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou pro její židovský původ. Autor to doprovází slovy: „To je příklad udavačství ve své nejodpornější podobě...“