Naproti tomu archivář Mgr. Vojtěch Šustek PhD z Archivu hl. m. Prahy ve své odborné studii (viz 2, 3) uvádí, že zatčení provedl četník Ressl z buštěhradské četnické stanice, když cítil, že ukrývání osoby židovského původu nelze udržet. Ve výpovědi, učiněné až sedm měsíců po válce, obviňuje Ressl z udavačství lidickou ženu Alžbětu Doležalovou proto, aby sám sebe očistil a svedl na někoho jiného vinu za to, že on židovskou ženu zatkl a vydal na smrt. Tato výpověď Ressla je jediný doklad o tomto udání, velmi pochybný argument o činu Doležalové.

  

To muselo být jasné především strážníkovi nebo starostovi obce. Buštěhradští četníci mohli předstírat, že o židovském původu Štěpánky Mikešové nevědí, ale jak zjistila ve fondech Národního archivu Praha archivářka Mgr. Vlasta Měšťánková, tak Štěpánka Mikešová měla přidělené tzv. registrační číslo protektorátního žida – 57171 (viz 2). To znamenalo nosit viditelně židovskou hvězdu a postupně jít do transportu. Ale Mikešová se vydávala za Češku. Především četníci riskovali životy. Obyvatelům Lidic to mohlo být podezřelé. Mohli se ovšem utěšovat tím, že bude-li třeba, mohou se vymluvit, že o židovství Š. Mikešové nevěděli, vždyť byla regulérně policejně přihlášena. Není ovšem jisté, zda by jim to okupační úřady uznaly.

Doležalovi se mohli uklidňovat, že tolik neriskují a tvářili se, že o židovství své podnájemnice nevědí. Doležalová neměla žádný důvod Mikešovou udávat; pokud by byla onou „nejodpornější udavačkou“, jak píše Kyncl, udělala by tak nejspíše  už dávno, kdykoliv během těch tří let (proč by na to „nejodpornější udavačka“ čekala až do 2.6.1942?).

Postoj ostatních obyvatel byl spíše nevšímavý a tolerantní. Nejodpornější udavač udávající lidi ze sadismu nebo pomsty nebo zrádcovské horlivosti mezi nimi vskutku nebyl.

Jak píše archivář Šustek (viz 2):

„Četníci v Buštěhradu pravděpodobně nebyli antisemité a ani prvoplánově horliví kolaboranti, takže zřejmě mlčky po dosti dlouhou dobu předstírali, že nedokonalý pokus Štěpánky Mikešové o zatajení jejího židovství neprohlédli. Tak si lze vysvětlit, že četníci nechávali bez povšimnutí, že Štěpánka Mikešová nenosila židovskou hvězdu, ačkoliv to německé úřady již od podzimu 1941, po Heydrichově nástupu do funkce říšského protektora, nařídily. Ovšem pokračovat v předstírání, že o židovském původu Štěpánky Mikešové nevědí, bylo pro buštěhradské četníky čím dál riskantnější.

Počínaje 18. březnem 1942 se okupační moc rozhodla vydávat postupně všem obyvatelům tzv. protektorátu úplně nové průkazy totožnosti opatřené fotografií, tzv. kennkarte. Upřednostněny měly být při vydávání nových legitimací „nejprve osoby, které se narodily v letech 1917–1926“ Jednalo se o opatření namířené zejména proti parašutistům, dalším lidem žijícím v ilegalitě, ale dopadalo i na občany, kteří se snažili zatajit své židovství.

Před tímto administrativně-policejním opatřením mohla ještě krátkou dobu Štěpánku Mikešovou ochránit skutečnost, že její rok narození 1906 ji nezahrnoval do věkové kategorie, které byly tzv. kennkarte vydávány přednostně. Naděje Štěpánky Mikešové, že za mlčenlivé benevolence buštěhradských četníků by se mohla protižidovským opatřením vyhýbat až do konce německé okupace, braly rychle za své.  Další a zřejmě ještě větší překážkou v utajení židovského původu Štěpánky Mikešové se pravděpodobně stala pečlivá a Němci řízená registrace židovských obyvatel protektorátu.“

Protinárodní historici tvrdí, že český národ je národ udavačů, čehož se rádi chytají i němečtí nacionalisté. To je samozřejmě účelová lež. Tady je jasný příklad: židovka žije v obci tři roky a nikdo ji neudá.