A tak si Eliška fofrem sbalila kufry a za 5 týdnů stála na dvoře Jindřicha VII. Jindřich se sice ještě jednou pokusil odvrátit budoucí sňatek tím, že jí poslal naproti svého bratra Walrama, nejkrásnějšího (a taky nejzhýralejšího) rytíře Evropy, ale Eliška vždycky věděla, co chce, a tak do nastražené pasti nespadla.

Při osobním setkání okouzlila krásná a hrdá princezna budoucího tchána i tchýni natolik, že ji vzali na milost a svého jediného syna jí dali.

I konala se slavná svatba, a po ní nezazvonil zvonec, ale mladí novomanželé se vrátili zpátky do Čech, do Prahy, do Podolí, do lékárny… Jindřich Korutanský nemínil dát svou korunu z hlavy jen tak zdarma, a tak se o ni musel Jan s ním poprat.

Prostý lid však už měl bojůvek plné zuby a novému králi prý otevřeli městskou bránu řezníci. Za to jim král věnoval do znaku lva, jak mává řeznickou sekerou.

Král Jan si představoval, že nastolí vládu pevné ruky, jenže čeští páni funkci hlavního monarchy viděli jako „první mezi rovnými“. A tak si začali s králem vyjasňovat pozice. Věčný boj s domácí šlechtou ho nakonec stál i manželství.

A tak si otrávený Jan udělal ze země, která mu přinesla jen zklamání, pokladničku a vydal se konat hrdinské skutky napříč Evropou. U nás navždy cizákem, v očích ostatního středověkého světa nejslavnějším českým vládcem. „Bez Boha a českého krále žádný svou při nevyhraje.“

Jako rytíř žil a jako rytíř zemřel, ale o tom až v srpnu.