Dcera v dubnu ukončila studium a nahlásila se na ÚP. Já jsem se o tom ani dovědět neměl, zjistil jsem to až nyní. Můj dotaz zní: má student povinnost informovat o přerušení studia a jaké možnosti mám já jako plátce výživného i po dobu, co byla hlášena na ÚP?
Je to zamotané v tom, že podle dceřiných slov skončila se studiem v dubnu. Ale zároveň prý měla podanou přihlášku na jinou univerzitu, kam jí prý přijali, s tím, že nastoupí od první semestru 2013/14. A řekla, že vzhledem k tomu, že se učila na příjmačky, tak nemá pocit, že by udělala něco špatného. Myslím, že žádost o skončení výživného by byla zamítnuta s tím, že studuje dál, i když na jiné škole. Při rozhovoru jsem jí řekl, že jestli se podobná situace bude opakovat, tak podám žádost o skončení výživného. Jenže - mohu s tím vůbec uspět? A co když opět nastoupí na jinou - další - univerzitu, to zase bude výživné obnoveno? Kolikrát resp. jak dlouho se může takto chovat? Děkuji za pomoc FRANTA O D P O V Ě Ď : Milý Franto, pravdu díš, dcerka to rozhodně měla ohlásit, že se jí to na té minulé škole nelíbí, že jí to tam nevyšlo, že ji vyrazili, že to není to pravé ořechové... Jenže ona si řekla, že kdyby tě informovala, a dokonce i o tom, že je na ÚP, tak bys plným právem s placením výživného přestal. Záleží na tobě, jak jsi na tom finančně, když ji budeš i nadále - ač nestudentku - podporovat. Protože nyní by klidně mohla být někde na brigádě či jinak si vydělávat. No, je to dcera, snad jí to tentokrát vyjde. Nenapsal jsi, kolik jí je let, jestli ta druhá univerzita spíš odpovídá jejím schopnostem, zálibám atd., nebo jak to je. Podle všeho máš nejspíš dojem, že si děvče jen chce prodloužit studijní léta, kdy bude mít zajištěno výživné od tatínka. Tudíž bys měl opravdu sledovat její studium, a v případě dalšího neúspěchu podat žádost o zrušení výživného. x x x Právo na cokoliv by totiž nemělo odporovat dobrým mravům, proto jistě ne zcela bezúčelně také přímo Zákon o rodině obsahuje korektiv zmírňující tvrdost pozitivního práva na výživné, pokud by přiznání výživného odporovalo dobrým mravům. "Zákon o rodině § 96 - (2) : Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Přičiněním naší justice, která s tímto korektivem ve svých rozhodnutích značně šetří, se dnes „děti“ ani neobtěžují alespoň formálně ze slušnosti a úcty požádat svého rodiče, zda by byl ochoten se podílet na jejich výživě po dobu studia a vyživovací povinnost rodičů (zejména otců) považují za naprosto samozřejmou věc. Sice se opět jedná o všeobecnou formulaci, ale v demokratické společnosti by neměl být problém definovat jednání v rozporu s dobrými mravy. Navíc Zákon o rodině „dětem“ ukládá povinnost svoje rodiče ctít a respektovat. Zákon o rodině § 35 : Dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat. Na rozdíl od porušení povinnosti rodiče podílet se na výživě dítěte není porušování povinnosti ctít a respektovat svého rodiče trestným činem, nicméně stále jde o porušení zákonné povinnosti a takové jednání je tedy zcela nepochybně v rozporu s dobrými mravy. V tomto případě tedy není a nemělo by být rozhodující pro přiznání nároku na výživné případné pokračující studium. Právo na cokoliv by nemělo odporovat dobrým mravům, proto jistě ne zcela bezúčelně také přímo Zákon o rodině obsahuje korektiv zmírňující tvrdost pozitivního práva na výživné, pokud by přiznání výživného odporovalo dobrým mravům. Zákon o rodině §96 (2) Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Přičiněním naší justice, která s tímto korektivem ve svých rozhodnutích značně šetří, se dnes „děti“ ani neobtěžují alespoň formálně ze slušnosti a úcty požádat svého rodiče, zda by byl ochoten se podílet na jejich výživě po dobu studia a vyživovací povinnost rodičů (zejména otců) považují za naprosto samozřejmou věc. Sice se opět jedná o všeobecnou formulaci, ale v demokratické společnosti by neměl být problém definovat jednání v rozporu s dobrými mravy. Navíc Zákon o rodině „dětem“ ukládá povinnost svoje rodiče ctít a respektovat. Zákon o rodině §35 Dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat.
Na rozdíl od porušení povinnosti rodiče podílet se na výživě dítěte není porušování povinnosti ctít a respektovat svého rodiče trestným činem, nicméně stále jde o porušení zákonné povinnosti a takové jednání je tedy zcela nepochybně v rozporu s dobrými mravy. V tomto případě tedy není a nemělo by být rozhodující pro přiznání nároku na výživné případné pokračující studium. d@niela
|