Tyhle poslední dny asi byly všeobecně skuhravý. Aspoň podle telefonů a e-mailů, které jsem teď dostávala... Všechny učím, jak je zbytečné kazit si život hořekováním a mizernou náladou, a pak, ve skrytu svého doupěte, si občas taky remcám, na všechno a všechny kolem. Ale od doby, co mám psa, živého, kousavého, zlobivého, občas i poslušného, psa, co je se mnou v každém okamžiku, je mi báječně, i kdyby mi zrovna dobře nebylo.

      Nevěřila jsem úžasnému Kixxovi, když psal, že jeho pražský krysařík dovedl zabrat celou postel. Jenže teď na vlastní kůži zjišťuju, jak může být malej pejsek v posteli velkej, jak veliký místo si pro sebe zvládne usurpovat,  a to, prosím, spím na loži širokorozchodném. Ráno se probouzím stejně, jako když tu je můj Jirka - páneček roztaženej, já téměř na pelesti. Nevím, jak to ten chlupatec zvládne, ale on se vždy tak nějak vrtí, vrtí, až mne na ten kraj dovrtí. 

      Musím ho pochválit,  jak je úžasnej: usneme kolem desáté, jedenácté večer, probouzí mne kolem sedmé. Já ho ještě chvíli ukecávám, on se zase chce mazlit - a nejpozději v půl osmé jsme už před domem, jdeme loužičkovat a hovínkovat. Pak zas fofrem domů, já protřu zalepený a skelný zrak, udělám si kafe, nasypu drahouškovi granule a jdu si číst poštu.

       Následuje chvilka dravá a hravá, kdy lítá jak utržený ze řetězu přes celý byt, občas si odskočí pro nějakou tu svou hračku a po cca půlhodince spadne na kanapi na svůj polštář. Mj. to se mi děsně líbí, to jeho "spadnutí" - on si nesedne, nelehne - on s sebou najednou praští jak bezvládný a je z něj dlouhá chlupatá roura se skelným, zavírajícím se okem.