|
 U nás doma zaklepalo, nikým nezváno, stáří. Nepřineslo první šedivý vlas (to bych musela bejt stará ledva jsem dosáhla plnoletosti), ani krizi středního věku, ani endoprotézu, alébrž brýle na čtení. Odjakživa jsem krátkozraká a astigmatická. První brejle jsem nafasovala někdy v šestý třídě a dodnes se pamatuju na svůj úžas, jak svět dostal najednou ostré kontury :-)
Dlouho jsem je nosila akorát do školy a do kina, když jsem je zapomněla, ostřila jsem „na číňana“ – vytahovala jsem si vnější koutky do stran, což dost bavilo mý spolužáky. Posledních patnáct let už je nosím nafurt. Když jsem naposled byla u očařky, uvítala mě magickou větou: „Už vám bylo 40? Tak to vám silnější nedám, to byste neviděla na blízko.“ Přišlo mi to vtipný, ale než se rok s rokem sešel, humor mě přešel. Přestala jsem totiž v knihách luxovat písmena nosem a začala jsem si je držet třicet čísel před sebou jako každej normální člověk. A bylo hůř – navlíknout nit, trefit díru v korálku a vůbec zaostřit na titěrnou práci, zvláště za zhoršených světelných podmínek – nebetyčnej problém. x x x
Nedávno jsem si nechala udělat nové brýle, ty normální, co mám, na dálku. Ještě ani pořádně nezaschly, když jsem si je položila při cvičení za sebe na podlahu. V duchu si říkám „není to dobrej nápad, šlápneš si na ně“, a taky že jo, šlápla. Trochu se zkřivily a štíplo se jim levý sklo v rohu u nosu. I zašla jsem do své oblíbené optiky, pěkně mi je srovnali a vydyndala jsem si, že mi vymění jen to jedno sklo. Když jsem si je byla po opravě vyzvednout, postěžovala jsem si, že blbě vidím na blízko, ale že když jsem si zkoušela v práci brejle, co mají kolegyně na čtení, tak jsem přes ně vůbec neviděla. „To vyřešíme“, zajásala slečna optometristka v tušení dalšího kšeftu. „Dáme adici.“ Neptejte se mě, co to je, ale když mi to posadila na nos, tak fakt dobrý :-) A tak jsem si byla v pátek vyzvednout brýle na dálku na čtení :-) Můra Braillová
|
