K nám domů, a předpokládám, že i k vám domů, tedy alespoň k vám mezi 51. a 48. severní rovnoběžkou a 12. a 19. východním poledníkem, se vrátilo léto. V plné palebné síle. Od října do dubna mrznu a stěžuju si, jestli ještě někdy rozehřeju svý starý kosti.

      V práci mrznu (od října do dubna), neboť mám v kanclu obrovský netěsnící okna a malinký topení. Chodím ve dvou svetrech, nohy si balím do deky a předloktí si podkládám dalšími izolačními vrstvami, protože mě děsně zebe stůl. Spolupracovníci ze mě mají humor, někteří ovšem dost křečovitý, páč jim čelist zamrzla pod podobně obrovským a netěsnícím oknem.

     Doma taky mrznu, protože jsem Lakomá Barka a stahuju termostat na 20 stupňů. Rodina brblá, já razím heslo, že svetr hřeje zdarma.

     No, a když konečně začne to sluníčko pořádně topit, tak toho má člověk za chvíli taky dost. Ještě že už je po Anně, že se v noci trochu ochladí a vyvětrá.

  

• Papoušci sedí na bidlech, otevřený zobáky, křídla od těla a jenom tupě zírají před sebe. Ale sprchovat se v těch vedrech kupodivu nechtějí, a to ani kachna Minnie. (Nevím proč, ale nejraději se koupou, když je mírně pod mrakem a tak kolem patnácti stupňů).

 .

•  Veverky to mají na háku – ráno, dokud je chladno, řádí ve voliéře jak černý ruky (nebo ruce?), a jak začne připalovat, zahrabou se pod zem do nory a mají vystaráno.

 .

•  Děti to mají na háku částečně, ty, které jsou zrovna doma, se zahrabou do přízemí, kde jsou 60 cm tlusté kamenné zdi a stálá jeskynní teplota.

     Pracoviště máme částečně vybavené klimatizací, což mi, jako Lakomý Barce, způsobuje bolení zubů. Jednak je imrvére nastavená na 17 stupňů (na míň to nejde), druhak jsou k tomu rozražený dveře do všech neklimatizovaných prostor a často i rozražený okna.

     Takže Lakomá Barka tajně chodí přenastavovat 17 na 22 a před odchodem domů to všechno obíhá a vypíná. A pokaždé si u toho vzpomene na rodiče, jak ji celý dětství „buzerovali“ se zhasínáním světel a zavíráním dveří a jak ji to otravovalo a protáčela oči v sloup…

Můra pečená vařená