Lehounký dotyk Kayovy tlapky na polštář mne budí a já, ještě se zavřenýma očima, dávám ruku kolem jeho malého tělíčka. Moje chlupatá breberka se rozcabí a nechá se blaženě drbat na bříšku. Je to náš každodenní rituál. On mi olizuje drbací ruku, já ho rochním a je nám oběma fajn. Během těch pár minut mi uzrajou obě oči a postupně se mi podaří je otevřít. Je půl sedmé a venku je ještě snesitelně. Pouhopouhých 24 stupňů ve stínu...

Mohla bych si s gustem zpívat: „To všechno odnééés pes…“ Ano, drobná změna v textu, ale přitom jak podstatná… Stalo se totiž, že jsem včas neobjednala svého milovaného chlupatce u jeho kadeřnice, takže nabyl víc než dvojnásobného objemu. Vzhledově, respektive chlupově. A paní Slavíková (hodná paní, co z něj vždy udělá úpravné zvíře) je bohužel na dlouhé dovolené a já nechci Kayu svěřit do jiných rukou. No, spíš bych měla rovnou napsat, že se mi nechce shánět jiný psí salón a jezdit s ním někde po Praze.

U nás doma jest binec a to téměř na všech frontách. A protože jsem tvor dobrodružný, rozhodla jsem se v podstatě ze dne na den. Zakoupila letenku a odjela směr letiště. Po menších drobných peripetiích - jako když jsem například seděla a čekala úúúúplně jinde, takže mě dokonce vyvolávali coby chybějícího pasažéra, jsem přesto nakonec včera kolem desáté emeryckého času vcházela do dveří "na té druhé straně". 

U nás doma jest poněkud neuklizeno - ale o tom až příště. Dnes o čase - o čase na život. Mám pár mladých kamarádek, maminek. Když se s nimi potkávám a povídáme si, podotýkám, že to je většinou buď brzy ráno, nebo později večer, když se loudám se psem na nutnou exkrementovací vycházku, a zůstávám mnohdy docela paf, když mi povídají, co všechno musejí. Jsou většinou velmi unavené, a tahle procházka je chvilka, kdy výjimečně nemusejí nic jiného.

U nás doma je na jednu stranu fajn, na druhou zase běžně kňučavo. Anžto jsem pěkně zboulovaná z předtýdenní vycházky a neuváženém přeletu nad zledovatělou cestou. Dopad na obrubník chodníku byl neskonale rázný a tvrdý. Ale, když jsem se dnes konečně odhodlala a nechala se na zdejší chirurgii prosvítit, dopadlo všechno dobře. "Jste jen pořádně pomlácená, tak příště opatrněji! - A další, sestro..." 

U nás doma jest tučno, tlusto, buc buc buclato. A to jsem prosím žádné vánoční cukroví nepekla, jen jsem si jednou koupila asi čtvrtkilový balíček, který jsem pak nostalgicky vyzobala... Ale když se teď, poté, co jsem zoufalá slezla z váhy, nad cifrou zamýšlím, musím konstatovat, že i to zdravé jídlo může způsobit docela slušný váhový nášup.

Kayo je slušný mládenec. Nemůžu říct „slušně vychovaný“, protože výchova psa je něco, co rozhodně neumím.  Jakž takž jsem zvládla vychovat dvě děti, jsou z nic docela slušní lidé, moc neštěkají, nekoušou, a jen občas na mne vrčej. Ovšem nijak extra jsem nezvládla výchovu nějakého chlapa; a tak není divu, že jsem se svým psem nakonec jen prima kamarádka.