Zamilovala jsem se. No, vlastně ne tak moc, ale trošku joooo. Do svého pejska. Protože se ke mně chová tak, jak v životě nikdo. Má mne rád bez sebemenších výhrad, líbím se mu, ať vypadám jakkoliv, je mi vděčný za mou přítomnost a  - a občas mi něco předá... Ano, tentokrát mi předal klíště!!! Tedy, já ho vždy po příchodu z venku probírám, pročesávám... A hup, ta mrcha, co ji svým nezájmem (díky chemii) odpudil Kayouk, se zahryzla do mne!

U nás doma je poněkud nejisto. Jak jsem psala minule, snažím se zbavovat věcí navíc, úpím při tom; mám pocit, že věci, které posílám dál do světa, se u mne drží zuby nehty, uprošují a slibují, že i nadále budou nehnutě ležet na svých dosavadních místech.

U nás doma jest binec jako kráva. Když jsem odlétala, bylo zasněženo, teď je nádherně, na triko a lehký kalhoty. Takže je jasný, že jsem byla pryč docela dost dlouho... No, a protože u jedné z předminulých návštěv New Yorku jsem o tom psala a dala tedy světu vědět, že doma nikde nikdo, tak mi byteček vybílili. Proto o tom píšu až teď... Co mám povídat, byl to zážitek, ten návrat...

Potvora viróza, která mne „osídlila“, se jen velmi, velmi těžko odhodlává mne opustit. Jak jsem si přečetla, tak „virus, který nás oslabí, byl v těle již dávno předtím, a čekal jenom na vhodný okamžik, kdy bude moci zaútočit, tj. na oslabení organismu způsobené například prochladnutím.“ A - že neexistuje žádné očkování. A v podstatě ani extra léky.

S každým rokem, o který jsem krásnější a moudřejší, je to pro mne nějak těžší :-))). Ptáte se co? Vybrat si vždy to správné a hlavně poslechnout sama sebe, případně ty, co jsou rozhodně chytřejší než já. Např. za dobu, co jsem nyní byla v New Yorku, se mi povedlo docela příjemně zhubnout pár kilčo sádla. Všechny a všichni, kteří se o něco podobného snažíte, jistě víte, jak nesmírně těžké je zhubnout jedno kilo, a jak vánkově lehounké je dvě kila nabrat...

Nashromáždilo se mi zas doma povícero sklenic - velkých, menších i nejmenších, všechny jsou vzorně umyté a jen čekají na to, až je nějaká ta hodná a pracovitá duše zas naplní a ony budou mít tím pádem i naplněný smysl života... Hele, chcete-li někdo, ozvěte se, fakt by mi bylo líto je zas - jako minulý rok, jen vyhodit.

Nádhera - už se začínám probírat k životu. Spím v době, kdy je to na našich souřadnicích normální a běžné, jsem vzhůru tehdy, kdy jsou vzhůru i ostatní mí zdejší spoluobčané… Jen ten můj pes se buď ještě nepřizpůsobil, nebo spíš si mne víc zotročil – protože vyžaduje své „vycházky“ i několikrát za den… Ale budiž mu to prominuto, protože, jak jsem zjistila, měla bych pro zdraví našlapat ne kolem pěti tisícovek kroků, případně pěti kilometrů, ale kroků až patnáct tisíc!!! Kdo to jakživ viděl??? Tohle přeci nemám šanci zvládnout…