Já vím, pauzíruju. Pár z vás ví, pár se domýšlí, ale pravda je, že žiju už druhý rok ve velikém nerváku a vzhledem k tomu, že téměř všechny moje nervy skončily v kýblech už během dospívání mých dětí, případně během mých mnohočetných soužití s muži (ne, fakt nejsem zrovna poběhlice, na současné poměry jsem naopak dívka téměř cudná), ale když já si to vždycky tak moc brala…
Takže občas se stane, že i když den nějak proběhne –
respektive ho sepesem proběhnu, přijde večer, já bych měla celá nadšená a s hlavou
plnou písmenek usednout k počítači, abych vám je sem vyklopila, nastane
chvíle, kdy nejsem schopná středit ani na své milované vrahy v televizních
či knižních detektivkách. Bafnu to malé chlupaté psí tělíčko do náruče, a pevně
věřím, že mne ubrání před všemi nejčernějšími myšlenkami. Na prášky už dávno
nevěřím.
Tak, to jen tak trošinku na zdůvodnění, že občas
vynechávám. Ještě že mi za to nemůžete napsat poznámku do žákajdy…
Ale – přišla jsem při úklidu na super nápad. Tedy,
uklízela jsem si poštu, kterou mám nasulcovanou za strašně moc let, ve
škatulkách pěkně se jmény, a objevila mnoho, moc, hodně – báječných článků, co
jsme na Kudlanku naposílali za posledních cca dvacet let. A tady je ten nápad:
budu některé z nich dávat znovu – jednak to těm, kteří to psali a vůbec si
to stejně už nepamatují, připomene tehdejší dobu a mládí, druhak to potěší i
ty, co to budou číst poprvé.
Pochopitelně,
pokud by někdo z vás, drazí moji, napsal něco čerstvého, soudobého,
dnešního, tak budu jásat, až na mne přijde naše domovnice, co
bydlí v osmém patře, a která blaženě uvítá důvod, proč by mne mohla za
něco sprdnout. Protože já jsem takový nepatřičný obyvatel, stále si něco
vymýšlím a požaduju, čímž narušuju její program a cíle. Že to většinou já
nevyhraju, je jí vedlejší, ale potěším už jen tím, že má se nad čím rozčilovat.
Posledně jsem chtěla mříž do okna, když mne vykradli. Neuspěla jsem. Ale teď už
bych snad zlodějům i uvařila kafe, protože by to byla alespoň zajímavá návštěva…
Mj. stejně by si ode mne už nic neodnesli, chudáčci.
Ale chápu, že stejně jako já, se držíte zuby nehty,
abyste byli alespoň trochu psychicky v poho, ale na nějaké „psaní pro
smutnou paní“ už nálada nezbývá. Tak se i nadále budu snažit já.
Mj. mám v plánu podniknout dva zajímavé testy:
- Jednak jsem hledala a hledala, až našla na internetu návod na zúhlednění krepatých vlasů (už i ten název je odpudivý), tak to
vyzkouším a budu průběžně fotit. Uvidíte.
- Nemístně jsem se před synem zmínila, že
uvažuju o koupi střihacího strojku na psí chlupy. Chlapeček mi hned krásný a drahý
nástroj koupil, čímž mého chlupatého soupostelníka odsoudil k extravagantním
uměleckým účesům. Píšu schválně extravagantním, protože většinou podobná díla
jsou dost k nerozpoznání, ale já přesto doufám, že „to“, co ode dneška bude
se mnou chodit na procházky, bude většina lidí stále ještě považovat za psa. Fotky
chudáčka přiložím taktéž.
Tak se všichni mějte, pevně doufám, že své dny prožíváte snesitelně.
Ostatně: teď si vzpomínám na přísloví, které říká, že „Láska kvete i pod
šibenicí“. 
|
