Asi ne, žejo. U nás byla v noci bouře taková, že můj psí hrdina se mi s hrůzou v každém chlupu přišel vmáčknout mezi krk a hlavu - "Nejsem tady, nikdo mne nevidí, žejo? Ubráníš mě?" Ach jo, ale stejně je to můj velký ochránce... Každopádně před mizernou náladou. Takže jsem vypnula televizi s dánskou detektývkou, omotala ruku kolem švarného hrdiny, zhasla lampičku a probudili jsme se až ráno.

Jenže celý ten nový den nestál za moc. Jo, báječně se ochladilo, takže už nebylo nač se vymlouvat, a já pokračovala v uklízení. Však to tak také někteří znáte - když člověk "roupama neví coby", začne předělávat, přestavovat, eliminovat. Eliminuju ve velkém. Nevyhazuju, rozdávám. Jenže, když tohle člověk nedělá celý život, tak tento proces trvá děsně dlouho - a hlavně to nejde najednou.

Oblečení už mám probrané, knihy téměř. Jenže ono se stále ještě nachází další a další, čeho je doma navíc. Teď jsem například dala do několika krabic sklenice a skleničky na zavařování.

Máte-li někdo zájem, stačí napsat!

 Když už jsem je tak skládala, hezky podle velikostí a tvarů, případně podle barvy víček, rozhodla jsem se jich pár taky naplnit.

Tady kousek, v parku před zdejším gymplem, rostou špendlíky. A že se letos vyvedly! Jsou velké skoro jako blumy... Jenže, náš drahý místní úřad je nechal na jaře prořezat, takž nejnižší větve, ze kterých se ještě loni báječně česalo, jsou pryč. A skákat do výše kvůli každé žluté kouličce? Nakonec jsem ještě jeden utajený strom, nádherně ošpendlíkovaný, našla, košíček natrhala a teď mám zas asi deset skleniček super džemu.