 Co? No přeci dosavadní život! Posledních cca dvacet měsíců stálo za exkrement, abych mluvila výstižně, ale přesto slušně. Docela fest jsem se trápila, nedávala to moc najevo, jen byla čím dál víc bubákovitá. A navrch i tlustá! Jo, zamlada, to jsem v nervácích nejedla, nespala, hubla a krásněla. Teď? V nervácích sním téměř cokoliv - kam se na mne hrabou psi, zvaní luxovací. A samozřejmě nespím, téměř se nehejbu, a když, tak jen sun - přísun. A pochopitelně skoro nic nedělám. A nikam nechodím, s nikým se nebavím, neodepisuju, telefony neberu. Prostě baba na zabití. Tak s tímhle jsem tedy skončila.
Jednoduše - jinejm rozdávám rady, ale sama se jimi
neřídím. Tedy doposud. A že jsou ty rady fakt dobrý! Například:
"Zlob se jen kvůli tomu, co můžeš
sama změnit - to, co nejde, to nestojí za vztek, pláč atd. Nic nezměníš, jen se
budeš zbytečně nervovat."
No, tak to už dodržuju, to jsem zvládla. Protože ...
ale to sami víte. Týká se to čehokoliv - a pokud se zbytečně nerozčilujete,
hned je život o hodně lepší, a máte víc času.
Taky je nutno se netopit v mizerné náladě a depresích.
Ano, je moře důvodů a mnohdy je to k nevydržení, ale zas: "Čím si pomůžu, když se svalím někam do tmavého
kouta a jen si tam budu skuhrat?" Jsou věci, které v podobné situaci nejdou zvládnout,
ale něco přeci. Takže je fajn si vytvořit
a zafixovat nějaké rituály. - Například: pokud večer opominu nějaké to nádobí, tak
ráno, když si dám vařit vodu na kafe, současně uvedu kuchyň do lepšího stavu.
Neříkám gruntovat, ale využít těch pár minut k zúhlednění alespoň té
kuchyně.
- Další rituál: na povinný špacír se psem mám přesně
stanovenou cestu. Pesan ji tím pádem perfektně zvládá a jede jak mašinka po
kolejích. Já můžu jít "zadumaná v dál", on si mne sám hlídá, a pokud
bych šla nějak pomaleji, tak se pro mne vrací. Ve stavu kvalitnějším chodíme na
procházky delší a to pak kamkoliv. Ale stejně, drahej pesane, díky ti za pět až
deset denních kilometrů. Bez tebe bych stoprocentně z bytu nevylezla, jak je
rok dlouhej. Mj. chodím s ním i po nákupech.
- Do třetice, abych vás zas moc neunavovala - bezvadné
je udělat si "plán". Plán nákupu, plán úklidu, plán, co vyřídit...
obklopit se samými plány, pokud možno co nejrozepsanějšími, které pak pyšně
proškrtáváte. No, tak to pak vypadá třeba následovně: zamést kuchyň, umýt podlahu v kuchyni, vynést smetí,
utřít povrchy, uklidit nádobí z myčky, nezapomenout nic v mikrovlnce (většinou
tam mám kafe, někde zapomenu a ono vystydne), zalít kytku kuchyňskou, dát
psovi vodu, nasypat psovi granule.
Vidíte, co toho je? Já vím, je to tak na půl hodiny,
pokud sebou mrsknete, ale ten krásnej pocit, když je papírek proškrtanej...
A takhle bych mohla pokračovat dál. Těch prací je
hafo, papírků s plány mám na stole hodně jakbysmet. Ale pomáhá to.
Navíc - dávám si odměny... Například si nahrávám
detektývky. Tak si za odměnu pustím půlku, a tu druhou, až zas něco udělám. A
jako extra odměnu kafe, ve kterém se nachází ta jedna lžička cukru, kterou si
denně povoluju. To je pak fakt požitek. 
No, takže tohle je můj životaběh asi tak poslední
měsíc. Je to fajn, docela to účinkuje, a jak vidíte, ani ty chlupatý vlasy už
mne tak moc nerozhoděj. Když je to už k nekoukání, jdu pod sprchu, a hned je pak
líp...
Jak
řešíte mizernou náladu vy?
Dejte
do placu svůj návod, předem dík!
d@niela
|
