Tak už nějakou dobu přemýšlím, co napsat k vaření a úpravě mořských ryb a mořských potvor. Ale nemohu se zbavit myšlenky, že jsem k tomuto tématu ještě patřičně nedozrála ... No - je to totiž poněkud složitější, protože mě ještě před sedmi lety ani nenapadlo, že bych na něco takového nedej bože jenom sáhla, nebo to snad nějak v kuchyni rdousila či upravovala k jídlu, natož  to jedla...

     Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že se seznámím s člověkem, co něco takového dělá. Jsem totiž odjakživa obrovský potížák na nová jídla a to tak velký, že až do doby, než jsem poznala svého druhého manžela, jsem si v restauracích vždy dala obalované filé, řízek nebo obalovaný sýr. O tom jsem věděla co to obnáší a nečekalo mě žádné překvapení. Ty já totiž vůbec špatně snáším.

     Když jsem se poprvé na Okoři potkala se svým, teď již druhým manželem, měl obrovské modré oči plné hvězdiček, byl galantní, zamiloval se prý do mě na první pohled, nosil mě na rukou a nosil mi růže a já - ač jsem se po rozvodu snažila držet  hesla "hlavně již nikdy v životě žádného chlapa" - jsem za nedlouho docela vyměkla.

     Jemu by neodolala asi žádná žena. To jsem ale ještě netušila, co pro mě bude tento vztah obnášet (mj. první tři měsíce jsem chodila  na rande se dvěma slovníkama a on s jedním, než se nám to podařilo zkrouhnout na jeden společný).

     Asi po měsíci chození, mi při loučení  jen tak v letu vrazil do ruky malou průhlednou krabičku s tím, že ať si to dám na pět minut do trouby a koupím si  čerstvou bagetu, že to bude děsná pochoutka. A mazal pryč.

     Jak tak na to koukám, ke své hrůze zjišťuji, že držím v ruce proužkované naplněné šněčí ulitky, tak na něj s hrůzou v očích řvu: "panebože, to jsou ale šneci, tak to tedy ne!!!! Já šneky nikdy nejedla, nejím a jíst nebudu!!!! Ty ses zbláznil!!!" A začalo mi docházet, co budu muset asi překousnout...

     Šneky pak udělal doma sám, pozval mě ke krásně prostřenému stolu s dobrým vínem a po dlouhosáhlým vysvětlování, že je to jako vepřové masíčko na másle, soli a s petrželkou, jsem to do sebe natlačila. No, dobré to vážně bylo, ale to jsem si vychutnala až na podruhé, kdy jsem ze sebe už trochu sklepla hrůzu ze zjištění, co že to vlastně jím.

      Vzpomínám, jak vloni v lese na houbách  jsem se zase smála já jako blázen: sbírám si tak po dešti mokré hříbky a manžel lítá po lese jak utrženej, v eufórii, oči měl navrch hlavy a pokřikuje: "Ježkovy voči, to jsem v životě neviděl, tady je všude okolo mrak nádhernejch velkejch burgundskejch šneků, to u nás není!!!!!"

     A já se děsně řehtala: "jo, kdybyste je nežrali, tak by se taky dožívali důchodového věku jako u nás."

     Dalším setkáním s touto havětí byl salát z chobotnice. Jen jsem do toho zašťourala a uviděla přísavky a už jsem cítila, jak až to spolknu se mi přicucnou zevnitř na žaludek a ... 

     No, tenhle pocit mě opustil až když manžel salát přebral, sám snědl kousky s přísavkama a mě nechal jen ty jakoby masíčkový. Jinak musím dodat, že sépie nebo chobotnice připravuje tak, že vůbec nejsou gumové (jak je tady zvykem), ale jen se na jazyku rozpadají,  v Armorické omáčce na bílém víně, whisky a spoustě cibule.