Když jsem přemýšlela nad příhodou ze začátků mého kuchaření, vzpomněla jsem si, jak mi jednou do vařící se čočkové polévky spadla volně poletující andulka a z čočkové polévky jsme rázem měli polévku andulkovou. Nevím, zda se jedná o příhodu zajímavou, ale rozhodně se nejedná o příhodu vtipnou, což jsou hlavní kritéria k hodnocení příspěvků do soutěže.

     S tím bych asi neuspěla, a tak jsem se snažila vybavit si něco jiného. Ať jsem zaměstnávala mozkové závity jak chtěla, nic zajímavého a vtipného mě nenapadlo. První bramborové knedlíky rozvaří snad každý a spálit guláš umí také kdekdo. Tak jsem se chtě-nechtě smířila s myšlenkou, že se této soutěže nezúčastním. Pak jsem se ale rozhodla pojmout výzvu trošku jinak a doufám, že to nebude až takové uchýlení od tématu, které by bylo hodnoceno o dva klasifikační stupně dolů. Rozhodla jsem se totiž provést hloubkovou studii mužů=kuchařů dle vzorkových typů, se kterými jsem měla možnost se setkat. Konec konců - pánských příspěvků do soutěže moc není, a tak mohu mluvit jakoby za ně. (Pozn. v rozboru jsou vynecháni kuchaři profesionálové.)

     I. Do první skupiny patří muži, kteří zásadně nikdy nevaří. Buď jsou natolik líní anebo v tomto směru natolik nešikovní, že zvládnou maximálně namazat chleba máslem a otevřít konzervu sardinek. Do této sorty patří můj tatínek, ač člověk jinak velice šikovný  a zručný, uvařit dokáže akorát čaj, a to jen díky tomu, že existují varné konvice. Pochybuji, že vůbec ví, jakým způsobem se aktivuje kuchyňský sporák (a myslím, že to ani nechce vědět).

     II. Ve druhé skupině se nachází muži, kteří jsou schopni uvařit, jsou-li k tomu přinuceni okolnostmi. V jejich případě nikdy není jisté, zda započaté dílo dokončí a pokud ano, zda toto jídlo bude poživatelné a kuchyň nadále použitelná. Typickým příkladem kuchaře z donucení je můj syn, který začne vařit, když já odjedu na čtrnáctidenní dovolenou a po jednom týdnu konzumace párků, hamburgerů a hranolek dostane zažívací potíže. Ačkoliv si jinak potrpí na dobrou krmi, dostane-li se k vařečce on, netrvá až tolik na kvalitě a kreativitě. K uspokojení chuťových pohárků mu rázem stačí přičmuzená flaksa s rozvařenými bramborami, dál jeho kuchařská fantazie skutečně nejde. Anebo se prostě řídí heslem „V jednoduchosti je krása". Bohužel (k mé lítosti) - jednoduchost jím připravovaných pokrmů je nepřímo úměrná k zaneřáděnosti kuchyně.

     Takže po návratu z dovolené mě s otevřenou náručí vítá kuchyň zaobalená do zežluklého tuku kapajícího ze stropu a stékajícího ze stěn. Abych i nadále mohla naši kuchyni využívat, musím umýt veškeré nádobí, které synek vytahal i z těch nezapadlejších koutů linky (z některého odstranit zbytky plesnivého neidentifikovatelného jídla), z okna seškrabat pozůstatky jakéhosi těsta (možná bramborové kaše - nelze určit), psovi odlepit z chlupů ublemtané skořápky od vajíček, vřískající kočce vyčesat ze srsti moučné žmolky, omýt skříňky, vydrhnout černé škvarky ze sklokeramické desky na sporáku, seškrabat umaštěný vrchní nátěr stropu (stejně už začínal opadávat) a následně nechat vymalovat. Je snad zbytečné podotýkat, že po úklidu své kuchyně bývám zralá na další 14denní dovolenou, ovšem strach už mi nedovolí udělat stejnou chybu dvakrát. Nakonec ale během roku na tyto útrapy zapomenu a další léto jedu na dovolenou znovu, čímž se dostávám k jedinému pozitivu celé věci - každý rok máme nově vymalovanou kuchyň.

     Na základě této své zkušenosti mohu důvěryhodně potvrdit, že první typ mužů je pro život daleko snesitelnější než typ druhý. I když je v kuchyni naprosto nepoužitelný, alespoň nepřidělává práci navíc.