Měla o pět let starší sestru Věru, ke konci války již dospělou, která měla před svatbou. Během války byla nouze o všechno, existovaly přídělové lístky na potraviny, na hygienické potřeby, obuv, ošacení i látky. Holky se ale chtěly parádit a tak se přešívaly staré šaty, pletené věci se páraly a pletly se z nich nové výrobky a staré zimníky se obracely rubovou, neopotřebovanou stranou navrch. Móda byla ovlivněna bídou 2.světové války.
Nosily se tříčtvrteční kabáty, úzké sukně s lady délkou, šaty s krátkými rukávy, halenky s límečky, ručně pletené rozepínací svetříky, boty na klínku a šikmo posazené barety. Krátká mikáda a rudě nalíčené rty ve tvaru srdce byly stále módní, časem se ale vlasy začaly prodlužovat a natáčet na papírky, nosily se kohouty a místo cigarety v dlouhé špičce držely ženy v rukou jehlice a háčky.
Vzácností byly hedvábné punčochy se švem, které si ženy chránily jako oko v hlavě a v létě místo nich si na opálená lýtka malovaly tužkou punčochový šev. První nylonky sem pravděpodobně připutovaly až s americkou armádou. A v té době materiální nouze, se mamince obou holek podařilo na černém trhu sehnat světle zelený hedvábný krepdešín. Pravé hedvábí to nebylo, jenom válečná náhražka a ani ho nebylo moc, jen tak na jedny šaty.
Lenka na látku uplatňovala nárok, protože v té době byla samá ruka, samá noha a ze všeho vyrostla a moc toužila po nových šatech - místo toho, aby měla jenom šaty zděděné po starší sestře. Ale máma podle ní rozhodla nespravedlivě, protože prohlásila, že Lenka je čuně, šaty by hned někde umazala a krepdešín se nesmí prát, protože by se srazil, musí se chemicky čistit a kde by sháněla benzin na čištění a stejně světlezelená barva bude lépe slušet Věrce, která je - na rozdíl od ní - blondýnka.
Látka byla svěřena švadleně, šaty ušity a Věře moc slušely. A teď ve skříni čekaly už jenom na vhodnou příležitost, až bude pěkné počasí a Věra se v nich bude moci předvést ve městě.
To správné počasí se dostavilo v květnu. Věra si navlékla za obdivu celé rodiny i potencionálního ženicha nové šaty a vyrazila se snoubencem na procházku parkem, až nahoru na Špilberk. Jak se to tak někdy v máji stává, najednou se přihnala bouřka, nad Špilberkem se křižovaly blesky, hrom jim burácel nad hlavou a z těžkých mračen se na ně spustily přívaly deště.
Nebylo kam se schovat, za chvíli byli oba zmáčení. Ale promočení nebyli jen oni, ale také hedvábný krepdešín, který se začal působením vody srážet.
Sukně se zdrcla nad kolena a pokračovala výš a výš, a perleťové knoflíčky nevydržely nápor srážející se látky a začaly střílet do všech stran. Aby polonahá Věra na sobě neměla jenom kabát z ostudy, skoromanžel přes ni přehodil svoje sako a úprkem hnali s kopce a domů. Šaty i po vysušení ztratily svoji odívací funkci pro lidi normálního vzrůstu a tak i pro Lenku pozbyly atraktivnosti. Nakonec byla ráda, že je nedostala ona.
Tahle příhoda se odehrála v květnu 1944 a přitom podle Wikipedie minisukni vynalezla kostýmní výtvarnice Mary Quant až v roce 1965!!! Prvenství v nošení minisukní nám tedy bylo světem jasně ukradeno, stejně jako mnohá jiná prvenství u vynálezů Járy Cimrmanna.
DEERES
