Bylo mi osmnáct a poprvé jsem byla sama, bez dohledu rodičů. Jely jsme ještě se dvěma kamarádkama do Bulharska. Spacák, dvoje plavky, jedny džíny, svetr, kraťasy, dvě trička. spoďáry,  ešus, koření, něco na mytí, špek, dva ručníky pár šamponů. Narvalo se to do báglu a jely jsme...

Teda nevím, jak to bývá u vás doma, ale u nás se občas vyskytne takový to „dusno", ne nějaká Itálie s lítacíma talířema, ale to plíživý napětí, kdy obě strany mají absolutní pravdu, ale bohužel, každej svou. A pak jeden musí udělat ten první krok. No krok ...To bych jako beran beranovitá nezkousla. Já totiž, dámy a pánové, dělám vstřícné gesto.

Povím vám o potvorách, jen nevím, jestli jsou ty správné mořské. A o plážových krokodýlech. Předem musím čtenáře upozornit, že pokud čekají na krvelačné hrátky s těmito roztomilými plazíky, budou zklamáni. Tato historka je totiž úplně nevinná  (nu - skoro...). Takže odhoďme představu lovce Pampalíniho,  jak nahání zcela jistě nafukovací příšeru se svým nářadíčkem a pojďte si poslechnout, co se událo.

Mořské potvory....Tak to je lahůdka. Prý... A protože je nikdo z nás neumí pořádně přípravit, rozhodli jsme se s přáteli jednoho dne - spíš večera - navštívit luxusní hradeckou restauraci La Rochelle. Zamluvili jsme si stůl u okna, svátečně se oblékli a vyrazili do velkého světa. Číšník nás usadil, přinesl jídeláky a my se dali do luštění.

„Můžem se obejít bez poezie, bez muziky i bez umění, můžeme žít bez svědomí i bez srdce, obejdeme se i bez přátel ba můžem být i bez knih, ale civilizovaný člověk nemůže žít bez kuchařů." Toto troufalé tvrzení je úvodem k nejstarší dochované kuchařské knize. Vyslovil je Atheneus, egyptský Řek z Naukratisu, žijící koncem druhého a počátkem třetího století v Římě.

Tak co, jak vám je v bříšku? Ještě je vám šoufl při pohledu do narvané lednice či utíkáte před vonnými výpary, linoucími se z kuchyně? Přežírání se (to nejde napsat slušněji, protože některé ty orgie nemají s normálním jedením nic společného)  by mělo být trestuhodné, případně všechny následky by si měli nést "sebepoškozovači" sami... 

Jo, ještě než spustím, tak vám všem přeji hodně zdraví, štěstí, pohody a nápadů do r. nula nula osm, rodinko Kudlánkovic, a nyní si počtěte, jak jsem začínala v kuchyni já ... Má první kuchařská historka pochází z doby, kdy jsem navštěvovala první třídu základní školy a s kamarádkou jsme jednou u nás doma dostaly chuť na vanilkový puding. Zapálit plynový sporák jsme se ovšem bály...

Moje babička razila heslo, že"člověk může bejt blbej, ale musí si vždycky vědět rady". Tak jsem byla vychována a tak jsem i vychovávala svoje děti. Pro případ, že by mě přivedly do blázince, nebo rovnou na krchov (protože dětičky vzorové kočičky rozhodně nebyly), aby se dovedly o sebe postarat a nebyly odkázány na cizí lidi. Aby se v budoucnu kluci nemuseli oženit s nějakou satórií jen proto, že umí vařit.