Když jsme před dvěma roky vyrazili do Chorvatska, byli jsme přesvědčeni o tom, že se na pobřeží hravě uživíme rybolovem a že dostatečně potěšíme svoje chuťové buňky dary, které moře nabízí. Brácha s sebou vezl své rybářské nádobíčko, jakož i několik druhů návnad určených pro mořské živočichy.  Nic se nezdálo jednoduššího, než nahodit prut a vzápětí vytáhnout rybu velikosti vypasené srnky...

     Sice bysme si mohli dopřát labužnickou rozkoš v nějaké místní restauraci, ale vzhledem k tomu, že vaření považujeme za jeden z nejpříjemnějších relaxů, chtěli jsme si kuchtit sami. Také bysme si mohli zakoupit mořskou potravu na nějakém tržišti a následně si ji sami uvařit, ale takové ryby z tržnice jsou bůhví kdy zabité a my chtěli jíst jen ty zaručeně nejčerstvější, právě vylovené z moře. Chtěli jsme jíst ryby tak čerstvé, že by na nás zamrkalY ještě tehdy, když bysme je nesli od grilu na stůl.

    Ubytovali jsme se v klidné oblasti, v apartmánu vzdáleném sotva dvacet metrů od moře. Všude kolem nás rostl vavřín a tymián a rozmarýn byl právě obsypán svými něžnými modrými kvítky. V květináči u domu na nás mávala svými zelenými lístky naťová petržel a k apartmánu patřil zděný krb, ve kterém by se nechal ugrilovat i žralok velikosti toho z filmu Čelisti. Už jsme se viděli, jak s nápomocí všech těch okolních bylinek pořádáme rybí kulinářské hody. Celí nažhavení jsme zamířili k moři, ve kterém jsme hned u kraje mohli pozorovat hemžící se drobotinu z rybí říše. S očekáváním věcí příštích jsme nahodili pruty a těšili se na první záběr.

     Leč.... den  plynul jako voda a o háček neťukla ani rybka. Měnili jsme různé návnady a uchylovali se i k dalším lákadlům jako byla masová konzerva z Čech, palačinka z prášku rovněž české produkce, bílý chléb z Chorvatska, černý chléb z Chorvatska, sardinka ze Španělska, kakaová křupka z Německa... Nakonec jsem s trpělivostí, která mi není vůbec vlastní, nachytal do síťky i drobnou živou rybí návnadu, ale nic nezabíralo.

     To bude špatně zvolenou denní dobou, usoudil bratr rybář a změnil taktiku. Začal chodit nahazovat brzy ráno, za kuropění, za svítání, za soumraku, i po setmění, před půlnocí, o půlnoci, i po půlnoci. Přes den trávil svoji dovolenou tak, že dospával noc, a když už únavou sotva stál na nohou, musel vyslechnout naše pošklebky, co že je to za rybáře, když nedokáže ulovit jednu jedinou rybu v moři, kde jsou jich milióny. Připomnělo mi to, jak Peter Mayle ve své jedné knize o Provenci popisoval rybáře od Marseille, kteří tvrdí, že pouze v okolí jejich města dorůstají sardinky velikosti mláďat žraloka.

     Když byste ale chtěli takovou olbřímí sardinku ukázat, dozvíte se, že v této fázi měsíce žádnou neuvidíte - jedině za úplňku. Pokud se na ni zeptáte, když je zrovna úplněk, řeknou vám, že obrovskou sardinku můžete uvidět, až bude měsíc v první čtvrti. A tak dále.

     Nabízelo se konstatování, že chorvatské ryby jsou buď přežrané anebo se odstěhovaly k pobřeží Itálie, ale kousek od nás bydlel chorvatský pár starších manželů a pán každý den také chodil rybařit. Na rozdíl od nás úspěšně. Jednou, když jsme viděli, že se mu na vlasci houpe tlustá ryba délky lidského předloktí, tak nás to už namíchlo a potupně jsme šli na výzvědy. Sice nikdo neumíme chorvatsky a Chorvat zase neuměl česky ani anglicky, ale směsicí jazyků a jejich zkomolenin jsme se přece jen domluvili. Je špatný čas, říkal Chorvat. V moři buď ryby jdou anebo nejdou. A teď je právě doba, kdy nejdou. Jó, před týdnem, to byla jiná, to zrovna šly. (Ááá, tady to máme - viz rybáři z Marseille.) A co ta ryba, ptali jsme se a ukazovali na kus, který by nám všem zajistil slušnou večeři. Eh, mávl rukou Chorvat, když je správná doba, tak takovou drobotinu házím zpátky do moře. Nasucho jsme polkli a zeptali se, na co že to chytá.

    Ha! Jak jsme to mohli tušit? No aby mu nebraly, když lovil na maso z olihní!